Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Uri Avnery: Kamu patří Acre?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • uriavneryuri
Starobylý přístav Acre, arabsky Akka, je dnes dějištěm prudkých srážek. Arabští obyvatelé města chtějí, aby neslo jméno arabského hrdiny, Saladdínova generála Ísy al Awáma, který v porazil křižáky. Radnice v Acre, v níž samozřejmě převládají židovští obyvatelé, ale rozhodla, že město pojmenuje po izraelském funkcionáři.

Arabští občané postavili svému hrdinovi sochu. Magistrát ji prohlásil za „nepovolenou stavbu" a nechal ji zbourat. Mohl by to být další z malých lokálních konfliktů, jeden z mnoha, které se v tomto smíšeném a hašteřivém městě odehrávají, kdyby jen neměl tak důležitý ideologický a politický význam.

 

Staré Acre mám rád. Je to pro mě nejkrásnější a nejzajímavější město v Izraeli, hned po východním Jeruzalémě. Je to jedno z nejstarobylejších měst v zemi, možná i na celém světě. Zmiňuje se o něm bible, v kapitole, v níž vypočítává kanaánejská města, která nebyla Dětmi Izraele dobyta. Acre zůstalo městem fénickým, jedním z přístavů, z něhož nebojácní hebrejsky mluvící námořníci vyráželi kolonizovat pobřeží Středozemního moře, od Súru po Kartágo.

Vrcholu své slávy Acre dosáhlo za křížových výprav. V té době to byl jediný přístav, který bylo možné využívat celoročně. Křižáci ho dobyli až po značném úsilí, a když o sto let později Saladdín ukončil křižáckou nadvládu nad Jeruzalémem, vyhnal je i z Acre. Rytíři kříže město ale dobyli zpět a na dalších bezmála sto let ho proměnili v hlavní město svého zmenšeného státu. V roce 1291, kdy padly i poslední zbytky křižáckého království, padlo Acre do rukou muslimům jako poslední křižácká bašta. Výjevy znázorňující křižáky a jejich ženy, jak skáčou z nábřeží v Acre do moře, se zapsaly do obecného povědomí, jsou dodnes uchovány v úsloví „nahnat je do moře".

Historie města byla pohnutá i později. Obsadil ho beduínský náčelník Dáhir al Umar a vytvořil v něm cosi jako nezávislý polostát galilejský. Acre v roce 1791 obléhal a dobýval i Napoleon, ale Arabové ho s pomocí britských námořníků porazili. Když se vládci oblasti stali v roce 1917 Britové, proměnili pevnost v Acre ve vězení, v němž mimo jiné skončili i vůdci hebrejských podzemních organizací. V rámci jedné ze svých nejodvážnějších akcí se do pevnosti dostali členové Irgunu a své příslušníky osvobodili. V roce 1947 pak izraelská armáda město, které do té doby bylo čistě arabské, dobyla. Starobylá část města s jeho krásnými minarety a křižáckým opevněním byla i pak arabská, stejně jako přístav, který dnes slouží rybářům. Kolem této čtvrti ale vyrostly židovské komunity, anonymní jako stovky jiných židovských čtvrtí po celém Izraeli, a jejich obyvatelé dnes v Acre tvoří většinu. A své arabské sousedy příliš rádi nemají.

Čas od času mezi oběma komunitami vzplanou rozmíšky. Arabští obyvatelé trvají na tom, že Acre je jejich město od pradávna a považují Židy za vetřelce. Židé jsou přesvědčeni, že město patří jim, a že by Arabové -- coby tolerovaná menšina -- měli, v lepším případě, být zticha.

Nynější spor ale může snadno přerůst v násilnosti.

 

Při každém konfliktu mezi Židy a Araby v Izraeli vyvstává takřka dětinská otázka: Kdo tu byl první?

Arabové dobyli území, kterému říkali Džund Filištín (vojenský okres Palestina) v roce 635 a s výjimkou křížových výprav region ovládali až do příchodu Britů v roce 1917. Tvrdí proto: „Byli jsme tu dřív!"

Sionistická verze je jiná. V biblických dobách spadala většina území pod království Judey a Israele, i když pobřeží na severu patřilo Féničanům a na jihu Palestincům. (Mimochodem, navzdory více než sto let trvajícímu hektickému archeologickému úsilí se nenašel jediný důkaz, že by existoval nějaký exodus z Egypta, nějaké dobytí Kanaánu Dětmi Izraele nebo že by existovalo království Davidovo a Šalamounovo.) Počínaje královstvím Achabským, kolem roku 870 před Kristem, byl Izrael dobře zdokumentován na atestovaných mapách. Po babylonském exilu Židé dominovali některým oblastem země, která neustále měnila hranice, a to až do příchodu Římanů. Ergo: „První jsme tu byli my!"

Pokud zde ale Izraelité byli před muslimy, kdo tu byl před Izraelity? Samozřejmě, že kanaánejští. „První byli oni." Kdo ale zastupuje je?

Kdysi jsem napsal satirický text o „Prvním kanaánejském kongresu", který se uskutečnil kdesi ve světě. Jeho účastníci prohlásili, že jsou následníky původních obyvatel země a vyhlásili na ni svůj nárok. Není to ale jen vtip. V prvních letech minulého století Jicchak Ben-Zvi, který se později stal druhým prezidentem Izraele, zkoušel propojit Kanaánejce a sionismus. Provedl rozsáhlý výzkum a zjistil, že se obyvatelstvo země od dávných časů prakticky nezměnilo. Kanaánejci se promíchali s Izraelity, stali židy a helénisty, a když byzantská říše, která tehdy zemi spravovala, přijala křesťanství, stali se křesťané i z nich. Po příchodu muslimů se z nich pak postupně stali Arabové.

Jinými slovy, vesnice, která původně byla kanaánejská, se proměnila v izraelitskou, prošla postupným vývojem a nakonec skončila jako arabská. A dnes je palestinská, pokud ovšem nebyla v roce 1948 vymazána z mapy a nahrazena židovskou osadou. Její obyvatelstvo ale bylo stále totéž. Dokonce se nezměnily ani mnohé názvy. Každý nový dobyvatel s sebou přinesl svou víru a své elity, obyvatelstvo jako takové se ale příliš nezměnilo. Žádný dobyvatel neměl zájem na vyhánění lidí, kteří mu poskytovali potraviny a daně. Z pohledu Jicchaka Ben-Zviho tak palestinští Arabové byli ve skutečnosti potomky dávných Izraelitů. Jakmile se ale rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, tato teorie upadla v zapomnění.

Někteří Palestinci nedávno vzali za svou podobnou teorii. Podle stejné historické logiky tvrdí, že palestinští Arabové jsou potomky dávných Kanaánejců, a proto „tady byli první", přišli dřív než „Děti Izraele" v biblických dobách. A byl to až sionistický výboj, který poprvé v dějinách změnil složení obyvatelstva.

Kanaánejští a dávní Izraelité mluvili různými dialekty stejného semitského jazyka, kterému se dnes říká hebrejština. Později se jazykem země stala aramejština, a ještě později arabština. Minulý týden byla zveřejněna studie, podle níž hovorová palestinská a syrská arabština obsahuje mnoho slov pocházejících ze staré hebrejštiny a aramejštiny, která se ale nevyskytují v arabských dialektech jiných zemí. Týkají se vesměs každodenní práce v zemědělství a je logické se domnívat, že do arabštiny pronikly z aramejštiny, kterou arabština nahradila.

 

Proč je to tak důležité? Jak to může ovlivnit spor v Acre?

Před mnoha lety jsem četl knihu amerického historika arabského původu Philipa Hittiho, maronitského křesťana z Libanonu. Jmenovala se Dějiny Sýrie. Podle arabského historického názoru Sýrie (v klasické arabštině a´Šám) zahrnovala nynější Sýrii a k tomu současný Libanon, Jordánsko, Izrael, západní břeh Jordánu a pásmo Gazy.

Kniha na mě udělala nezapomenutelný dojem. Připomínala dějiny země od prehistorických dob do současnosti, se všemi jejich etapami, jako jeden pokračující příběh, v němž byli Kanaánejci a Izraelité, Féničané a Filištíni, Aramejci a Arabové, křižáci a mameluci, Turci, Britové, křesťané a Židé. Ti všichni patřili do dějin země, všichni přispěli její kultuře, jazyku a architektuře, paláci i pevnostmi, synagogami i kostely, mešitami i hřbitovy.

Každý, kdo myslí na mír a urovnání, by tento obrázek měl pochopit a přijmout.

 

Jaké dějiny se ale učí ve školách obou národů? Oba mají pohyblivou historii, která se přelévá nad krajinou. Židovská historie začíná „Abrahámem, naším otcem" v dnešním Iráku a exodem z Egypta, přijetím Deseti přikázání na hoře Sinaj v současném Egyptě, dobytím Kanaánu, králem Davidem a dalšími legendami z bible, které se ve školách přednášejí jako skutečné dějiny. Ty pak pokračují v Izraeli až do Titova zničení Chrámu a protiřímského povstání Bar Kochba, po nemž pak dějiny přecházejí „do exilu" a soustředí se na nekonečnou sérii vyhánění a perzekucí, aby se pak vrátily zpět s prvními sionistickými osadníky.

Tato historie ignoruje nejen vše, co se v zemi odehrálo před érou Izraelitů, ale i vše, co se stalo během 1747 let mezi Bar Kochbou v roce 135 a počátkem předsionistického osidlování v roce 1882. O těchto obdobích izraelské školní osnovy mlčí.

Na arabské straně to není o moc lepší. Palestinskoarabský obrázek dějin začíná na Arabském poloostrově s nástupem Muhammada, zmiňuje předchozí éru „džahilíje" (ignorance), a pak najednou s muslimskými dobyvateli skáče do Palestiny. Nic, co se stalo před rokem 635, ho nezajímá.

Žáci obou těchto vzdělávacích systémů tak vyrůstají v naprosto odlišném traktování dějin.

 

Sním o dni, kdy každá škola v této zemi, v Izraeli a v Palestině, Židé i Arabové, bude učit nejen tyto dvojí dějiny, ale celou historii země, která by zahrnovala všechna období a kultury. Dozvědí se například, že když zaútočili křižáci, stáli proti nim muslimové a židé společně a společně byli také krutými nájezdníky masakrováni. Dozvědí se, že v Haifě vedli obranu tamní židé a byli za své hrdinství oslavováni, dokud je křižáci nepobili spolu s muslimy. Taková identifikace s dějinami země může poskytnout pevný základ pro usmíření obou národů.

Před deseti lety jsem, inspirován nezapomenutelným Fajsalem Husajním, pro Guš šalom napsal Manifest pro Jeruzalém. Jeden z jeho bodů zněl: „Náš Jeruzalém je mozaikou všech kultur, všech náboženství a všech období, které město obohatily, počínaje nejranějším starověkem po dnešní den - Kanaánejci a Jebusité a Izraelité, Židé a helénisté, Římané a Byzantinci, křesťané a muslimové, Arabové a mameluci, Osmané a Britové, Palestinci a Izraelci. Oni a všichni další, kdo tomuto městu přispěli také, mají místo v duchovní a fyzické krajině Jeruzaléma."

V tomto výčtu chybějí křižáci a není to náhoda. Původně jsem je jmenoval, ale když jsem pak vyzval známého izraelského spisovatele arabského původu Emila Habíba, aby Manifest podepsal jako první, zvolal: „Nepodepíšu nic, co by zmiňovalo ty strašné vrahy!"

Takřka vše, co lze říct o Jeruzalémě, přitom platí i pro Acre. Jeho dějiny také trvají od prehistorie až dodnes a arabský generál Ísa al Awám k ní patří stejně jako anglický křižák Richard Lví Srdce nebo bojovníci Irgunu, kteří se probourali jeho vězeňskými zdmi.

 

Autor je bývalý poslanec Knessetu a spoluzakladatel izraelského mírového hnutí Guš šalom

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře