Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Uri Avnery: Izraelci? Sorry, žádný takový národ neexistuje

  • uriavneryuri
Tuto středu bude Nejvyšší soud Izraele rozhodovat o podání skupiny izraelských občanů, kteří se dožadují, aby je ministerstvo vnitra registrovalo jako příslušníky „izraelského národa". Zní vám to divně? Není divu.

Izraelské ministerstvo vnitra uznává 126 národností, tu izraelskou ale nikoli. Izraelský občan může být registrován třeba jako Asyřan, Tatar nebo Kavkazan, ale Izraelec? Sorry, žádný takový národ neexistuje.

Podle oficiální doktríny Stát Izrael nemůže uznat „izraelský" národ, protože je státem „židovského" národa. Jinými slovy, tento stát patří židům z Brooklynu, Budapešti nebo Buenos Aires, a to i těm, kteří se sami považují za Američany, Maďary nebo Argentince.

Nechápete? Není divu.

 

Tenhle zmatek započal před 113 lety, kdy vídeňský novinář Theodor Herzl napsal knihu „Stát Židů" (Tak zní přesný překlad názvu, obecně používaný „Židovský stát" je špatně a navíc znamená cosi jiného.) A aby naplnil název knihy, musel udělat skutečné salto. Někdo by dokonce řekl, že si zalhal.

Moderní sionismus se zrodil jako odpověď na moderní antisemitismus. Nikoli náhodou se termín „sionismus" objevil až od 20 let později, než v Německu zazněl termín „antisemitismus". Jsou to dvojčata.

V té době se v Evropě a Amerikách dařilo jinému modernímu termínu: nacionalismu. Lidé, kteří pospolu žili stovky let pod nadvládou dynastií císařů a králů začali chtít patřit k vlastním národním státům. V Argentině, USA, Francii a v dalších zemích proběhly „nacionalistické" revoluce. Ta idea totiž nakazila takřka všechny národy, velké i malé, od Peru po Litvu, od Kolumbie po Srbsko. Pocítili potřebu patřit k místu a lidem, kde žili a umírali.

Všechna tato nacionalistická hnutí byla nevyhnutelně antisemitská, některá víc, některá méně, protože už samotná existence židovské diaspory křížila jejich základní plány. Diasporu bez území, roztroušenou po desítkách zemí, nelze sloučit s vizí národa zakořeněného v území, který hledá uniformitu.

Herzl chápal, že nová realita začíná být pro židy nebezpečná. Nejprve si hýčkal představu totální asimilace: všichni židé by se měli nechat pokřtít a rozpustit se tak v nově utvářených národech. Coby profesionální spisovatel a dramatik k tomu dokonce napsal i scénář: všichni vídeňští židé podle něj měli napochodovat do katedrály Sv. Štěpána a nechat se hromadně pokřtít.

Když si uvědomil, že tento scénář je přece jen příliš, přešel od nápadu s takříkajíc individuální asimilací k ideji asimilace kolektivní: pokud není v nových národech pro židy místo, měli by se židé sami definovat coby národ, který má kořeny ve své vlasti a žije ve vlastním státě. Této ideji se začalo říkat sionismus.

 

Byl tu ale problém: židovský národ neexistoval. Židé nebyli národ, ale náboženská komunita. Národ existuje na jedné úrovni lidské společnosti, nábožensko-etnická komunita na jiné. „Národ" je entita lidí, kteří spolu na základě společné politické vůle žijí na jednom území. „Komunita" je náboženská entita založená na společné víře, která může žít v různých zemích. Němec například může být katolík či protestant, zatímco katolík může být Němec nebo třeba Francouz.

Tyto dvě odlišné entity mají jiné způsoby přežití. Když se národ ocitne v nebezpečí, povstane a bojuje. Když je ohrožena náboženská komunita, přesune se jinam. Židé víc než kdokoli jiný zdokonalili umění útěku. Židovská diaspora přežila dokonce i hrůzy holocaustu a dnes, o dvě generace později, se jí znovu daří.

 

Ve snaze vymyslet židovský národ musel Herzl tyto rozdíly přehlížet. Tvářil se, jako by židovská nábožensko-etnická komunita byla zároveň i židovským národem. Jinými slovy, na rozdíl od všech ostatních národů se židé současně stali jak náboženskou komunitou, tak i národem; co se týkalo Židů, obojí bylo najednou totéž. Národ byl náboženstvím, náboženství národem.

A to byla „drobná lež". Bez ní to ale nešlo, protože bez ní by se sionismus nikdy nezrodil. Nové hnutí si vzalo Davidovu hvězdu ze synagogy, svícen z templu, modrou a bílou z modlitební šály. Svatá země se stala vlastí. Sionismus naplnil náboženské symboly sekulárním, nacionalistickým obsahem.

První, kdo tuto faleš odhalili, byli ortodoxní rabíni. Takřka většina z nich Herzla a jeho sionismus rozhodně odsoudila. Nejradikálnějším byl v tomto směru rabín Lubavičů, který Herzla obvinil z ničení judaismu. Židé, napsal, jsou spojeni svou oddaností deseti božím přikázáním, doktor Herzl chce ale toto Bohem dané pouto nahradit sekulárním nacionalismem.

Když Herzl vymýšlel ideu sionismu, nechtěl přitom vytvořit „Stát Židů" v Palestině, ale v Argentině. Při psaní své knihy této otázce věnoval kapitolu nazvanou „Palestina, nebo Argentina?" Jeho hnutí ho ale nakonec přimělo, aby své vize směřoval k Zemi Izraelské, a tak se stát zrodil tam.

Jakmile byl ale Stát Izrael založen a sionistické sny se naplnily, Herzlova lež už nebyla potřebná. Jakmile tedy byla stavba hotova, lešení mohlo být odstraněno. Vznikl skutečný izraelský národ, a tak už toho imaginárního nebylo třeba.

 

Nejčtenější izraelský deník Jediot Achronot má v těchto dnech reklamu v televizi, v níž ukazuje výběr ze svých dřívějších vydání. A v den, kdy byl založen Stát Izrael, jeho palcový titulek hlásal: „Hebrejský stát!"

„Hebrejský", nikoli „židovský". A nikoli náhodou: v té době zněl termín „židovský stát" až podezřele cize. V letech předtím se lidé v této zemi naučili jasně rozlišovat mezi „hebrejským" a „židovským", mezi záležitostmi diaspory a státu: židovská diaspora, židovský jazyk (jiddiš), židovský štetl, židovské náboženství, židovská tradice - a vedle toho hebrejský jazyk, hebrejské zemědělství, hebrejský průmysl, hebrejské ilegální organizace, hebrejští policisté.

Pokud tomu ale bylo tak, proč se v Deklaraci nezávislosti objevil pojem „židovský stát"? Z prostého důvodu: OSN přijala rezoluci o rozdělení území na „arabský stát" a „židovský stát". To byl právní základ nového státu. Deklarace, která vznikala narychlo, tak konstatovala, že zakládáme „židovský stát (podle rezoluce OSN, jmenovitě Stát Izrael).

Budova byla hotova, ale lešení zůstalo. Naopak, stala se z něho nejdůležitější součást budovy, která dodnes určuje vzhled její fasády.

 

Stejně jako většina z nás, i David Ben-Gurion tehdy věřil, že sionismus nahradil náboženství a že se víra stane přebytečnou. Byl si dost jistý, že se náboženství v novém sekulárním státě scvrkne a zmizí samo o sobě. Rozhodl se, že si můžeme dovolit zbavit studenty ješiv povinné vojenské služby, neboť jejich počty beztak za čas klesnou z pár stovek na nulu. A ze stejného důvodu povolil, aby náboženské školy existovaly dál. Stejně jako Herzl, který sliboval „držet rabíny v synagogách a důstojníky v kasárnách", i Ben-Gurion si byl jistý, že náš stát bude zcela sekulární.

Když Herzl psal o „státu Židů", nemyslel, že bude souběžně existovat i židovská diaspora. Proto se podle něj měl termín „židé" vztahovat jen na občany státu, zatímco všichni ostatní židé ve světě se asimilují do svých národů a zmizí z dohledu.

Tehdejší jeho „drobná lež" ale přinesla výsledek, o němž se Herzlovi ani nesnilo, nemluvě už o Ben-Gurionovi. Náboženství v Izraeli nevymizelo, právě naopak: získává kontrolu nad státem. Vláda Izraele už nemluví o národním státu Izraelců, kteří v něm žijí, ale o „národním státě všech Židů" - o státě, který patří všem Židům po celém světě, z nichž mnozí přitom patří k jiným národům.

Náboženské školy požírají systém všeobecného vzdělávání a pokud si toto nebezpečí rychle nepřipustíme a neobnovíme naši izraelskou podstatu, pohltí ho. Volební právo má být poskytnuto Izraelcům žijícím v zahraničí, což je krok k tomu, aby mohli volit všichni Židé po celém světě. A co je nejdůležitější: zlé sémě klíčící na národně-náboženském poli - fanatičtí osadníci - tlačí stát směrem, kde ho může čekat naprostá destrukce.

 

Ve snaze uchránit budoucnost Izraele je třeba začít bourat lešení kolem jeho budovy. Jinými slovy, skoncovat s „drobnou lží", podle níž se náboženství rovná národu. Základem státu musí být uznán izraelský národ. A pokud by byl tento princip uznán, jak by Izrael do budoucna vypadal? Existují dva možné modely a spousta variací mezi nimi.

Model A: Mnohonárodnostní stát. Bezmála všichni občané Izraele patří k jednomu ze dvou národů: většina patří k hebrejskému národu a menšina k palestinsko-arabskému národu. Oba národy by požívaly autonomie v určitých sférách, jako jsou třeba kultura, vzdělávání a náboženství. Autonomie by nebyla územní, ale kulturní (jak před sto lety carskému Rusku navrhoval Vladimir Žabotinsky). Všichni by byli sjednoceni izraelským občanstvím a loajálností vůči státu. Nynější pevně ukotvená diskriminace arabské menšiny by se stala minulostí, spolu s „demografickým démonem".

Model B: Americký. Americký národ se skládá ze všech občanů USA a všichni občané USA utvářejí americký národ. Přistěhovalec z Jamajky, který získá občanství, se automaticky stává členem amerického národa a dědicem George Washingtona a Abe Lincolna. Ve školách se všichni učí stejnému základnímu programu a stejné historii.

Který z obou modelů by byl lepší? Podle mého je mnohem lepší model B, bude ale záležet na dialogu mezi hebrejskou většinou a arabskou menšinou. Na jeho konci by si arabští občané měli rozhodnout, zda dají přednost statutu rovných partnerů v obecném izraelském národě, nebo statutu uznávané autonomní národní menšiny ve státě, který uznává a chrání jejich oddělenou kulturu, souběžně s kulturou většinovou.

Ve středu Nejvyšší soud rozhodne, zda je připraven udělat první krok tohoto historického pochodu.

 

Autor je spoluzakladatel izraelského mírovéhu hnutí Guš šalom a bývalý poslanec Knessetu

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře

Související články