Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Muslimské bratrstvo: vládnout je těžké

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Egyptské Muslimské bratrstvo si vysloužilo za léta pronásledování popularitu. Převrat před dvěma lety ho vynesl k moci. Dnes svou někdejší pověst rychle ztrácí. Politickému islámu v rouše „bratrského“ islamismus chybí reálná odpověď na požadavky měnící se společnosti.

  • muslimske-bratrstvo-vladnout-je-tezke

Když nedávno zaplavil mrak kobylek al-Muqqatam, bohatou čtvrť na jihovýchodním konci Káhiry, kde sídlí štáb Muslimského bratrstva, ozvali se vtipálci. Kobylky se prý stahly, ironizovalo se na Facebooku, po té, co jim prezident Mursí slíbil splnit všechny jejich požadavky.


Historku zmiňuje britský Economist v článku o názorech egyptské veřejnosti na vládnutí Muslimského bratrstva. Soudí se v něm, že Egypťané nejsou daleko od toho označit stávající vládnutí pohromu. Leč nejen kobylky daly veřejnosti příležitost vyjádřit, co si myslí o své islamistické vládě. Dav mladých nedávno nahrál verzi břišního tance Harlem Shake šířícího se po internetu jako celosvětová nákaza. Řeklo by se že natruc představám o novém islamistickém pořádku. 

Nejen v Egyptě se dostává Bratrstvo pod palbu. Jak v podobě smršti posměšků, tak pádnějších projevů nevraživosti. Od Atlantiku po Perský záliv čelí řada islamistických organizací, které se shlédly v příkladu egyptských Muslimských bratří, jejichž kořeny sahají do 20. let minulého století, obdobné krizi své důvěryhodnosti. 

Něco podobného se děje i v zemích, které byly ušetřeny dopadům „arabského jara“. Ve Spojených arabských emírátech, kde přetrvává absolutní monarchie, bylo v minulém měsící obviněno na devadesát Bratří ze spiknutí proti státu. Něco takového ještě připomnělo staré časy, kdy islamisté trpěli jako političtí odpůrci. Leč v arabském světě přicházejí do módy jiné soudy. Veřejnost ztrácí iluze spojované s převzetím odpovědnosti a břemen moci heroldy islamismu. 

Odhodlaní a sebevědomí

Před dvěma lety, kdy vrcholily arabské převraty, to vypadalo tak, že Bratry nelze zastavit. V Túnisku přivedly volby k moci Ennahdu, místní relativně liberální verzi Bratrstva. V Egyptě se vítěznou stranou stala Strana svobody a spravedlnosti, nový politický nástroj se starým obsahem. I podstatně násilnější revolty v Libyi a Sýrii se oblékly do islamismu, jenž je napojen na mezinárodní „bratrskou“ síť a podporují ho bohatí přátelé z arabských monarchií Perského zálivu. V Libyi se sice „bratrský“ islamismus přiliš neprosadil při loňských volbách, leč na politické scéně setrvává.

V Maroku dostala zelenou ke vstupu do vlády umírněná islamistická Stranu spravedlnosti a rozvoje. Dřive si ji král Muhammad VI. držel od těla. Islamisty pustil do vlády, aby předešel opakování revolučního scénáře „arabského jara“ ve své zemi. Nejinak je tomu v Jordánsku. I hášimovský král Abdulláh usoudil, že bude rozumější ustoupit a nechal Bratrstvu možnost získat parlamentní většinu. Soudí se, že jed to logické. Jordánský „bratrský“ islamismus představuje nejlépe organizovanou politickou sílu v zemi.

Horlivého zastánce nachází Muslimské bratrstvo již léta v televizní stanici al-Džazíra, hlavním arabském vysílači, sponzorovaném bohatým Katarem. Její hojně sledované pořady povzbuzovaly arabské převraty a dávaly nemálo prostoru názorům islamistických vůdců. Navíc odtud vzešla reklama tureckého islamistického modelu, zřejmě jako dobrého příkladu pro arabské sekce Bratrstva. K tendenci mediálně prezentovat islamismus v globálně přijatelném kabátu modernizace se přiřadilo i pozvolné otupování původně odmítavého postoje západních diplomatů k „bratrskému“ islamismu a s tím jdoucí naděje, že v této formě politického islámu by snad mohl Západ začít hledat své budoucí partnery v arabském světě.

Na rozdíl od arabských sekularistů, marxizujících intelektuálů a nacionalistů dělali „bratrští“ islamisté „lepší dojem“. Organizovaností, semknutostí, snad i vnitřní disciplínou a především jako by se vymkli z nejtemnějších odstínů spektra arabského islamismu. Na jeho extrémním křídle figurují vedle al-Ká´idy a dalších tvrdých džihádistů fundamentalistická salafíja ze strany sunnitského islámu a ze strany šíitského islámu Hizbulláh a iráčtí stoupenci Muqtady as-Sadra. Na rozdíl od těchto krajních tendencí zmírnil „bratrský“ islamismus volání po plošném zavádění šaríy a krotil výzvy ke zničení Izraele. V politice se začal učit trpělivosti a pragmatismu. 

„Bratrský“ islamismus, většinou bodoval všude tam, kde se mu otevřela příležitost. Již v roce 1989 se dostali Bratři krátce k moci převratem v Súdánu a v roce 1991 by zřejmě ovládli Alžírsko, kdyby jim v tom nezabránila armáda, byť následně za cenu téměř desetileté krvavé občanské války. Hamás, palestinská větev Muslimského bratrstva, vyhrál v roce 2006 volby na území palestinské autonomie a následujícího roku ovládl silou Gazu. Během 90. let se filiálky Bratrstva prosadily při volbách v Jordánsku, Kuvajtu, Iráku a Bahrajnu. 

Zalíbit se všem

Nástupy islamistů k moci nebyly a nejsou i tak nijak snadné. Na veřejnou scénu se vracejí islamisté z exilu, z vězení a z nedobrovolných klauzur, k nimž byli přinuceni tajnou policií bývalých režimů. V nové situaci se množí názorové střety a vnitrostranické zápasy. Ještě před vypuknutím revoluce počátkem roku 2011 se v Egyptě pootevřela dvířka na politickou scénu tamnímu „bratrskému“ islamismu. Do jisté míry to znamenalo učit se handlovat s Mubárakovým režimem. Namísto k realismu táhla tato situace islamisty ke vzájemným vnitřním půtkám nikoliv ohledně politické strategie, nýbrž o náboženské zbožnosti. Konzervativní křídlo nakonec vypudilo z vedení Bratrstva zastánce modernějšího myšlení. 

Čistka se neblaze promítla do bezradnosti v převratových týdnech počátkem roku 2011. Konzervativní Bratři se nechali vláčet událostmi, tápali a při vyjednávání změny režimu přešlapovali. Odcizili si tak nemálo mladých sympatizantů, kteří nyní s bývalými příslušníky Bratrstva patří k nejtvrdším kritikům konzervativně laděného islamismu „bratrského“ vedení. Část odpadlíků dává navíc najevo připravenost spojit se se sekularisty. A původně jednolitá voličskou základna Bratří se drolí.

Obdobné starostí stíhají i islamistickou Ennahdu v Túnisku. Počátkem únor letošního roku byl zavražděn Šukrí Bela´íd, populární levicový politik, což vyvolalo značné pohnutí veřejnosti. Předseda vlády Hamádí Džabálí, generální tajemník Ennhady, reagoval nabídkou rezignace a návrhem vytvořit úřednickou vládu. O svém úmyslu stranické kolegy předem neinformoval. Džabálí je představitelem liberálního křídla islamistické strany, které stojí v cestě starým kádrům, jejichž hlavním cílem je islamizace túniské společnosti. Politický vůdce Ennahdy Rášid Ghannúší se pokouší v tomto konfliktu konzervativců a liberálů fungovat jako smiřovatel. Nedělá to ovšem nijak šikovně. Pokuší se zalíbit všem a nakonec se nelíbí nikomu. Počátkem března se Ennahda vedena snahou o smiření s rozdrážděnou občanskou společností vzdala křesel ministra zahraničí a obrany. 

Nejinak je tomu v Iráku, kde islamistický předseda vlády šíita Núrí al-Malikí je často napadán radikálnějšími stoupenci ze své sekty. Sunnitské Bratrstvo je zase vystaveno útokům ze strany méně kompromitovaných salafistů, kteří se vracejí k ještě puritánštější verzi islámu, než jakou měli praktikovat „salaf“ čili první muslimové z dob zrodu nové víry. 

V Egyptě nejsou překvapivě hlavním kritiky politického chování Bratří sekularisté, nýbrž právě puritánští salafisté. Bratři prý prosazují „neislámské“ zájmy. Zoufale totiž hledají cesty k zahraničním investorům a priorita náboženské morálky ustupuje před naléhavými hospodářskými a sociálními potřebami země. Túniské islamisty zase očernilo jejich spojenectví s salafistickými extrémisty. Panuje názor, že k propadu popularity Ennahdy přispěl útok salafistického davu na americké vevyslanectví v září 2012. Ozývají se hlasy, z nichž vzniká dojem, že túniská veřejnost ztrácí trpělivost s „bradatými puritány“. 

Vývoj v Sýrii nahrává naopak džihádistickým rebelům, kteří jsou lépe vyzbrojeni a prokazují větší odhodlanost než představitelé opozičního islamismu. Z posledních dnů jsou věrohodné informace o přítomnosti al-Ká´idy mezi syrskými vzbouřenci. Křídlo syrského Muslimského bratrstva, obviňované ze snah ovládnout protirežimní opoziční rady, bylo radikály donuceno ustoupit a podřídit se jejich diktátu. 

Blahobyt a spravedlnost sotva

„Bratrský islamismus“ dosud zabíral u voličům spíše tím, že dokázal vyvolat dojem, že jeho představitelé a mluvčí jsou čestní a kompetentní. Ideologie přitom hrála vedlejší roli. Leč ukazuje-li se, že domácí potíže, které veřejnost tíží nejvíce jako neprosperita, chudoba a nezaměstnanost se od revolucí „arabského jara“ dále prohlubují a očekávaná zlepšení nepřicházejí, sláva někdejších „hrdinů“ rychle hasne. 

V Egyptě byly odloženy všeobecné volby plánované na duben. Po týdnech ostrých a nezřídka krvavých pouličních protestech proti údajně panovačným gestům prezidenta Mursího, propadli kandidáti Bratrstva při volbách do vysokoškolských studentských rad. Podle volebních průzkůmu v Gaze ztrácí oblibu Hamás. Jeho sláva kulminovala, když v listopadu minulého roku vzdoroval izraelskému útoku. Nyní prudce bledne a jeho volební preference klesly na pouhých 18%. V Gaze rostou ceny a výstavba nových sídlišť stagnuje. Navzdory islamistické vládě v Káhiře se Egypt snaží zabránit živelnému budování spojovacích tunelů na hranicích s Gazou. Dokonce neváhal zničit řadu těchto „zásobovacích“ cest zasahující do prostorů, které egyptská armáda považuje za bezpečnostní zónu. 

Na pokles popularity islamismu podle britského týdeníku Economist doplácí dnes i televizní kanál al-Džazíra. I když k tomu zřejmě přispěla možná vlastním přičiněním, když podporou svobody slova povzbuzovala zrod místních arabských televizních vysílání. V Egyptě pozbyla al-Džazíra někdejší prioritu sledovanosti a dnes už nefiguruje dokonce ani v žebříčku deseti nejpopulárnějších televizních stanic.

Muslimské bratrstvo u moci sice ztrácí přízeň veřejnosti, leč jeho protivníci jsou rozdrobeni. Situace nahrává konzervativcům a radikálům, fanatiky nevyjímaje. Pouze hrstka politiků, kteří nespoléhají na matení veřejnosti vtahováním náboženství do politiky, nabízí reálný politický program. Šance politického realismu získat širší veřejnou podporu jsou zatím malé. Leč není zcela vyloučeno, že si cestu k voličům nakonec najde. Pak i ti, kteří dnes ještě sázejí na to, že Bratři přinesou blahobyt a spravedlnost, začnou měnit názor. 
 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře