Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Mučedník, který přežil svou smrt

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • misal-khaled
Nezdařený atentát izraelské tajné služby spolu s uraženou ješitností jordánského panovníka svého času osudově zamíchal kartami ve vedení palestinského hnutí odporu.

Začátkem září 1997 uspořádal šéf Mosadu Dani Jatom pro tehdejšího premiéra Benjamina Netanjahua speciální filmové představení. Námětem snímku byl plán na zavraždění Chálida Mišála, šéfa politického výboru Hamásu, který tehdy sídlil v Ammánu. V průběhu předchozích dvou měsíců přišlo při sebevražedných útocích Hamásu o život jednadvacet Izraelců a Netanjahu prahnul po odplatě. Mírový proces tím sice mohl být ohrožen, ale tím možná lépe: Netanjahův postoj k smlouvě z Osla nebyl o nic méně

nepřátelský než postoj Hamásu a výměnu půdy za mír přirovnával tehdejší izraelský premiér k politice usmiřování s Hitlerem. Mišála si Netanjahu ze seznamu možných cílů při tom vybral nejenom proto, že byl pokládán za hlavního iniciátora série bombových útoků, ale zejména pro jeho schopnost dát boji Hamásu důvěryhodný image; coby nová tvář v čele Hamásu se zdál být příliš věrohodný, ne-li vysloveně přesvědčivý, a tak musel být odstraněn.

Byla to nesmírně choulostivá operace. Izrael podepsal v roce 1994 mírovou smlouvu s králem Husajnem a vražda palestinského vůdce v Ammánu bude nepochybně živit spekulace, že Mosad akci provedl se svolením a možná dokonce v součinnosti s jordánskou tajnou službou. Takto se s přáteli nenakládá. Mišálova vražda musela zůstat utajená, a pokud možno, také neviditelná.

Útok se měl odehrát během několika vteřin. Zatímco jeden agent měl Mišálovi zamávat před obličejem plechovkou s colou a otevřít ji, druhý mu měl do ucha stříknout levofentanyl, chemicky upravené analgetikum. Preparát ho měl do osmačtyřiceti hodin usmrtit, aniž by po sobě zanechal sebemenší stopu. Netanjahu dal Jatomovi své posvěcení. Neodradil ho ani návrh Hamásu na uzavření třicetiletého příměří (hudna), který mu 22. září tlumočil král Husajn prostřednictvím osobního dopisu adresovaného tajné expozituře Mosadu na izraelském velvyslanectví v Ammánu. O tři dny později v deset hodin dopoledne čekala dvojice agentů Mosadu převlečených za kanadské turisty na Mišála před jeho kanceláří, kde ho měl jeho řidič vysadit.

Operace se ještě ani pořádně nerozjela a už skončila. Mišálův šofér měl podezření, že ho sleduje zelený hyundai. Když spatřil, jak k jeho šéfovi, který vystupoval z vozu, přistupuje světlovlasý muž s plnovousem a se slunečními brýlemi, vyskočil ven a vrhl se na něj. Ten nicméně stačil stříknout Mišálovi do ucha jedovatý preparát. Útočníci naskočili do hyundaie, ale na rozdíl od Mišálova šoféra, který je začal pronásledovat, se nevyznali v ulicích Ammánu. Nakonec vůz opustili, ale uvízli na přeplněném tržišti. Mišálův bodguard je odvlekl do taxíku a odvezl je na nejbližší policejní stanici. Mišál se zdál být zprvu v pořádku. Po několika hodinách si ale uvědomil, že se s ním něco děje: zvonilo mu v uších, měl zimnici a záhy pocítil vyčerpání a nevolnost. Než ho jeho spolupracovníci stačili dopravit do nemocnice, ztratil vědomí.

 

Kdyby nebylo Randy Habíba, libanonského novináře, který o události informoval agenturu  Agence-France Presse, Jordánci by nejspíš celý incident ututlali a Mišál by zemřel. Generál Sámih Batikhí, šéf jordánské tajné služby, trval na tom, že šlo jen o banální potyčku místních obyvatel s turisty. Nebylo tomu ani týden, co se Dani Jatom zastavil v sídle jordánské tajné služby v Ammánu na přátelský pohovor s Batikhim. Nyní Hamás obviňoval Izrael z porušování mírové smlouvy: vážné obvinění, které - pokud by se potvrdilo - by vyžadovalo pádnou odpověď.

Batikhí, který viděl v Hamásu potenciální zdroj potíží, byl v pokušení odmítnout zprávu agentury Agence-France Presse jako nepodloženou, pokud se mu nedostane věrohodná informace, že dvojice prchajících mužů mířila k izraelskému velvyslanectví. Když Netanjahu zatelefonoval králi Husajnovi, aby mu sdělil, že Jatom letí do Ammánu kvůli naléhavé otázce, která „souvisí s mírovým procesem", Husajn se zprvu domníval, že návštěva je odpovědí na nabídku příměří ze strany Hamásu; Batikhí měl ale lepší informace. Nařídil armádě, aby obklíčila izraelské velvyslanectví v Ammánu a požádal kanadského velvyslance, aby prověřil údajné kanadské občanství dvojice zadržených mužů. Zanedlouho byli oba muži odhaleni jako podvodníci.

„Udělali jsme to my... Nastříkali jsme mu do ucha jed," oznámil Jatom Batikhímu po přistání v Jordánsku: „Nedá se s tím nic dělat... Je otrávený a veškeré jeho životní funkce budou paralyzovány. Příčina jeho smrti se nikdy nezjistí... Nyní bychom se měli soustředit na případné následky." Husajn se ale nehodlal bavit o následcích. Navzdory - a částečně i kvůli - svému přátelství s Izraelem dovolil Husajn Hamásu operovat mimo oblast Ammánu. Hamás na oplátku posiloval jeho pozici při vyjednávání s Izraelem a Spojenými státy a vrátil mu také část toho, co ohrožovali Arafat a OOP: jeho legitimitu. Jordánci nechovali k Mišálovi zvláštní sympatie a Husajn učinil, co bylo v jeho silách, aby dosáhl propuštění o něco poddajnějšího Músy Abú Marzúka, bývalého šéfa politického výboru Hamásu, který strávil dva roky v americkém vězení v očekávání vyhoštění do Izraele. Avšak Marzúkovy úzké styky s jordánskými bezpečnostními službami a jeho pověst umírněného politika ho připravily o podporu Hamásu; a nepomohly mu ani dohady, že se mu Jordánci ve spolupráci s Izraelem snaží vrátit jeho dřívější funkci. Husajnova čest - když už ne jeho politická kariéra - tedy znenadání závisela na záchraně Mišálova života.

Krizí se Husajnovi naskytla příležitost vyrovnat si účty s Netanjahuem, jehož podezříval ze snahy „zničit všechno, co jsem se pokoušel mezi našimi národy vybudovat", jak Husajn napsal v březnu v dopise adresovaném Netanjahuovi. Podle Husajna byl atentát součástí snah sabotovat dohodu z Osla a destabilizovat jeho režim, aby mohl být palestinský stát založen na území Jordánska, což byl starý sen izraelské pravice. Místo aby si promluvil přímo s Netanjahuem, spojil se telefonicky s Clintonem. „Pokud Mišál zemře, zahyne s ním také mír," varoval Husajn. Clinton slíbil, že zatlačí na Izraelce, aby podali Mišálovi protijed. Osmačtyřicet hodin po Jatomovi přistál na letišti v Ammánu izraelský lékař. Právě včas, aby zachránil Mišálovi život. Do Ammánu přiletěl dokonce i Netanjahu, aby se osobně králi omluvil. Tím ale Netanjahuovo ponížení zdaleka neskončilo. Izraelský velvyslanec při Evropské unii a bývalý náměstek šéfa Mosadu Efraim Halevy ze svého titulu „otce mírové smlouvy" s Husajnem chápal, že král nechce jen protijed, ale protislužbu; a pokud jí nedosáhne, Izraelci zadržovaní nyní v Jordánsku se domů nikdy nevrátí. Onou protislužbou se mělo stát propuštění šejcha Ahmeda Jásina, napůl ochrnutého duchovního, který svého času zakládal v Gaze Hamás a nyní trávil osmý rok v izraelském vězení, kde měl zůstat až do konce života. To byl slovy jednoho amerického diplomata „politický dynamit": Jásinův návrat do Gazy zvýší prestiž Hamásu mezi Palestinci a oslabí Arafata, partnera Izraele v „mírovém procesu". Arafat na veřejnosti předstíral, že ho Jásinovo propuštění potěšilo, ale v soukromí byl vzteky bez sebe: nejenom že veškeré zásluhy sklidí král Husajn, ale šejch ohrozí jeho autoritu v hnutí odporu a naruší jeho vyjednávání s Izraelem.

Krátce po záchraně Mišálova života debatovala skupina jordánských diplomatů o incidentu s Clintonem. Ačkoliv Chálid Mišál nebyl osobně přítomen, schůzka byla zlomovou událostí jeho života. Mišálovi a jeho hnutí se dostalo uznání coby klíčovým hráčům. Byl to také mimořádný obrat štěstěny. Podle slov jednoho vysoce postaveného amerického diplomata „měl za sebou Hamás až do zpackané operace Mosadu snad nejhorší rok ve své historii". Marzúk a Jasín byli za mřížemi a stovka vůdců Hamásu byla vězněna Arafatovou bezpečnostní službou, v jejímž čele stál Mohamed Dahlan, jehož metody vyvolávaly v některých vězních nostalgické vzpomínky na jejich izraelské žalářníky. Nyní však byl Marzúk zpátky v Ammánu a Jasín zpátky v Gaze, a představovali tak symboly palestinského vzdoru, jehož autoritu se neodvážil zpochybňovat ani samotný Arafat.

Největší prospěch z neúspěšného atentátu měla však jeho přeživší oběť, z níž Mosad učinil hvězdu islámského odporu. Marzúk se pokoušel opětovně získat svou bývalou funkci, ale neobstál v konkurenci s „mučedníkem, který přežil svou smrt". Mišálův názor, že okupaci může ukončit pouze ozbrojený odpor a že Arafat svou rezignací na ozbrojený boj ničeho nedosáhl („Kam ho to dovedlo? Kde je jeho nezávislý stát?"), získal navrch v šúře,  v nejvyšším poradním sboru hnutí Hamás.

Případ Mišál nejspíš nebyl přelomovým momentem izraelsko-palestinského konfliktu, avšak jeho dalekosáhlé dopady jsou nezpochybnitelné. O deset let později je Mišál šéfem politického výboru Hamásu se sídlem v Damašku a Netanjahu, muž, který nařídil jeho likvidaci, je opět izraelským premiérem. Hnutí islámského odporu, Harakat al-Muqawama al-Islamíja, (hamás znamená v překladu nadšení) nyní ovládá pásmo Gazy, když přežilo věznění izraelských ozbrojených sil a palestinské samosprávy, nelítostnou blokádu, mezinárodní izolaci, atentáty na řadu jeho vedoucích představitelů, puč podporovaný Spojenými státy a izraelskou invazi. A třebaže Spojené státy ani Evropská unie nehodlají s Mišálem oficiálně vyjednávat, protože Hamás je podle nich „teroristická" organizace, získal si respekt rostoucího počtu západních politiků, včetně Jimmyho Cartera.

 

 

Chálíd Mišál se narodil v roce 1956 v rolnické rodině v malé vesničce na Západním břehu Jordánu. V roce 1967 odešel s rodiči do kuvajtského exilu. V patnácti letech se stal členem Muslimského bratrstva. To na začátku sedmdesátých let rozhodně nebyla samozřejmá volba; ozbrojený odpor tehdy vedli sekulární nacionalisté a islamisté čelili kvůli své zdrženlivosti minimálně obviňování ze samolibosti, když ne přímo ze zbabělosti. Avšak Mišál se podobně jako mnozí další zbožní muslimové v arabské diaspoře domníval, že palestinský boj musí vycházet z islámských zásad; podle jejich názoru to bylo právě popření těchto principů, které vedlo k porážkám v roce 1948 a 1967. Obávali se, že se Arafat dopouští stejné chyby, když začal zhruba od poloviny sedmdesátých let podporovat ideu „dočasného" palestinského státu na Západním břehu, v pásmu Gazy a ve Východním Jeruzalému.

Mišál a jeho souputníci, kteří volali po založení islámského státu na území historické Palestiny, to pokládali za zradu; Arafat podle nich uznával legitimitu státu, který byl příčinou palestinského strádání, a zrazoval uprchlíky. Na kuvajtské univerzitě, kde studoval fyziku, Mišál založil Islámské sdružení palestinských studentů, konkurenta Arafatovy Všeobecné unie palestinských studentů, a stal se jeho předsedou. Když dostudoval, požádal svou matku, aby posvětila jeho přání stát se „mučedníkem za Palestinu". „Můj synu, nežádej to po mně," odvětila. „To nedokážu."

Nemusela mít obavy: Chálid, přemýšlivý mladík, který stále ležel v knihách, nikterak nespěchal, aby se stal mučedníkem. Nejenom že se stal členem organizace, která se až doposud držela od ozbrojeného boje stranou, ale na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří opouštěli Kuvajt, aby se připojili k jiholibanonským fedajínům, dospěl k závěru, že národní věci poslouží lépe, když se bude věnovat studiu.

Mišál si záhy osvojil vnější masku poklidné, středostavovské existence; stálé zaměstnání středoškolského učitele fyziky, manželka a děti. Ve volném čase se ale za zavřenými dveřmi scházel se skupinou palestinských muslimských bratrů a společně pracovali na svém „projektu" - na islámské alternativě k Fatáhu. Podle jejich mínění nastal čas, aby islamisté přistoupili k ozbrojenému boji a chopili se v hnutí vedoucí pozice.

Mišálovy prvotní snahy nemohly na většinu pozorovatelů působit příliš nadějně. Stoupenci Fatáhu a levice početně převyšovali palestinské islamisty a Arafat měl pod kontrolou finanční zdroje OOP. Co se však týkalo jeho vedení OOP, Arafat se - snad jen vyjma jeho dlouhého trvání - neměl téměř čím chlubit. Ačkoliv sám vedl spartánský život, nechal v dobré víře, že zkorumpovaní spojenci budou snadněji kontrolovatelní, ve své organizaci rozbujet korupci. A vládl stylem charakteristickým pro celý region, když přijímal náhlá rozhodnutí, která s nikým nekonzultoval, jako by jej jeho přezdívka, Mr. Palestine, k tomu opravňovala.

V roce 1983 představili Mišál a jeho kuvajtští spolupracovníci svůj projekt na setkání Muslimského bratrstva v Ammánu. Mišál pronesl smělý projev, který se rovnal „frontálnímu útoku na mocenskou hegemonii Jásira Arafata". Jeho doporučení byla akceptována a Mišál se stal hlavou Džiház filastín, palestinské sítě, která financovala vojenské operace na okupovaných územích. Mišálovým prvním úkolem v nové funkci bylo shánění peněz v zemích Perského zálivu, aby Jásin a jeho stoupenci mohli v Jordánsku zahájit výcvik se zbraněmi. Jásin vyzrazený informátorem byl nicméně záhy uvězněn na základě obvinění z pokusu rozvrátit izraelský stát.

Jásinův podíl na obchodu se zbraněmi mnohé Izraelce šokoval; ještě dnes se někteří izraelští intelektuálové domnívají, že zbraně byly určeny pro Fatáh. Od samotných počátků své okupace pásma Gazy podporovali Izraelci Jásina jakožto spojence v boji proti palestinskému nacionalismu, podobně jako Američané podporovali afghánské mudžahedíny. Ve skutečnosti si však Jásin vzal z revolučních islámských hnutí v Íránu, Afghánistánu a Libanonu stejné ponaučení, jaké si osvojili Mišál a jeho souputníci z arabské diaspory: totiž že gradualistická filosofie islámských bratrů musí ustoupit řeči zbraní. V roce 1988 Hamás vyjádřil touhu „pozvednout zástavu Alláha v každém koutě Palestiny" a charakterizoval sionistický projekt jako poslední kapitolou židovské konspirace s cílem dosáhnout světovlády, která začala Francouzskou revolucí a pokračovala ruskou revolucí a dvěma světovými válkami. Izraelci nicméně nad Hamásem dál v prvních letech intifády drželi ochrannou ruku, přičemž svou pozornost soustřeďovali na Národní sjednocené vedení povstání a islamistům tolerovali přísun rozsáhlé finanční pomoci ze zahraničí.

V roce 1990 Mišál přesídlil do Ammánu, když musel i s rodinou opustit Kuvajt poté, co Arafat vyjádřil podporu Saddámově invazi do Kuvajtu, čímž ohrozil bezpečnost čtyř set tisíc Palestinců, kteří si pro sebe v emirátu zařídili poměrně slušnou existenci, nemluvě o tom, že proti sobě popudil Araby v Zálivu, kteří subvencovali OOP. Arafatova osudová chyba byla pro Hamás obratem štěstěny: vládci zemí Zálivu, kteří financovali činnost OOP, začali své šeky posílat Hamásu, který Saddámovu invazi odsoudil. Arafat, který přišel o značnou část svých prostředků a velký díl své prestiže, se uchýlil nejprve do Madridu a posléze do Osla; tam v září 1993 přes varování palestinských vůdců podepsal smlouvu, která z něj udělala izraelského policistu, aniž by tím získal jakoukoliv záruku zmrazení izraelského osidlování na okupovaných územích nebo vzniku suverénního palestinského státu. V nemalé míře také zásluhou zklamání z Osla se z Hamásu stala hlavní palestinská opoziční strana, která si získávala širokou podporu nikoliv jen pro svou islámskou zbožnost, ale také kvůli absenci korupce a ochotě vzdorovat Izraeli.

Během první intifády se Mišál držel spíše v zákulisí. Podle regionálních zpravodajských služeb si však v rámci organizační struktury Hamásu vybudoval silnou pozici; některá oficiální izraelská místa se o něm zmiňovala jako o premiérovi Hamásu. Mišála potkalo nenadálé štěstí, když se Marzúk vypravil do USA jen šest měsíců poté, co Clintonova administrativa prohlásila Hamás za teroristickou organizaci, a jen jeden den po sebevražedném útoku v Tel Avivu. Marzúk byl na letišti zatčen a strávil další dva roky ve vězení, takže se Mišál mohl ujmout vedení politického výboru. Když se pak Marzúk v roce 1997 vrátil do Jordánska, zjistil, že je bez místa.

Neúspěšný atentát dal Mišálovi nový smysl života: „Dostal jsem novou roli pro nový život," prohlásil. O dva roky později ho Husajnův dědic král Abdulláh vypověděl ze země, ale záhy našel nový domov v Damašku, kde Hamás poskytoval Syřanům politický kapitál v jejich úsilí o navrácení Golanských výšin. Po Jasínově smrti se Mišál stal nezpochybnitelným vůdcem Hamásu. A v listopadu toho roku zmizela další překážka v Mišálově cestě na výsluní politické moci, když zemřel Arafat. Bez Arafata a pod Abbásovým bezradným, slabým vedením byl Fatáh vydán na pospas osudu. Nyní Hamás ovládal palestinskou politiku.

 

Toto je zkrácená verze článku, který byl publikován na stránkách London Review of Books. Převzato z Literárních novin.

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře