Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Kolaterální škody „syrského jara“: pokus o bilanci

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

V Sýrii vedou islamisté za podpory východoarabských feudálů a osmanského nostalgika Erdogana ozbrojený „boj za demokracii", Bahrajn, kde saudskoarabské tanky „pacifikovaly" pokojné demonstrace, pořádá Formuli 1 a vyhošťuje nepohodlné americké twitterky, protest americké vlády není znám. Libye jako funkční stát fakticky přestala existovat, Egypt se po vojenském puči se stovkami mrtvých dokonce chystá na Mubarakovo propuštění a mnohé naznačuje, že Tunisko očekává podobný scénář. Americký projekt nového Středního východu v praxi: rozmíchat nepokoje, uvést zemi v chaos, parciálně nebo temporálně vynést k moci užitečné idioty (v tomto případě Muslimská bratrstva), kterých se potom podle situace a potřeby lze zbavit, rozbít soudržnost společnosti podle starého pravidla ‚rozděl a panuj'. Balkánský recept a dávné koloniální metody se spojily v jedno. Pokusme se nyní o rekapitulaci událostí a krátký náčrt možné perspektivy – s fokusem zaměřený na zemi, která doposud tomuto náporu za strašných obětí odolává: na Sýrii.

  • kolateralni-skody-syrskeho-jara

Konference „Ženeva II": s kým, o kom, pro koho?

Pokud ponecháme stranou pravidelné schůzky investorského klubu s poněkud infantilním názvem „přátelé Sýrie" (dále jen „přátelé" nebo „friends"), o kterých ještě bude řeč, na kterých se ovšem nediskutuje o mírovém urovnání syrské krize, ale o tom, jak svrhnout prezidenta Assada a pohřbít syrskou republiku, potom zbývá pouze jeden podnik na mezinárodní úrovni, jehož oficiálním cílem bylo dostat válčící strany k jednacímu stolu: tzv. konference Ženeva I s vágní perspektivou na Ženevu II. Nulové výsledky té první nutí k zamyšlení nad jejími perspektivami a nad praktickou diskrepancí mezi oficiálně formulovaným cílem mírového urovnání, o které se zasazují Rusko a Čína a na které se formálně dohodli Lavrov s Kerrym, a praktickou politikou USA.

O tom, zda tentokráte (pokud k ní vůbec dojde) bude schopna vytvořit mezinárodní prostředí pro politické východisko ze syrské tragédie, bude rozhodovat několik faktorů. Pokusme se je vyjmenovat a zároveň pojmenovat. Vycházet by se přitom mělo z otázky, proč se vůbec koná. Neboť to, co bylo veřejnosti prezentováno pod reklamním sloganem „arabské jaro", je především další výhonek mono-polárního konceptu světového pořádku, jak jej za podpory EU od konce tzv. studené války prosazuje americká administrativa. Jednou větou: pouze a výhradně její strategický plán (podle hesla „cíl je jasný, cesta se najde") rozhoduje o tom, které státní moci Washington a Brusel ‚vyjádří znepokojení' a nad kterou ‚vyhlásí bezletovou zónu'.

Rozdíl vzhledem k minulosti spočívá v tom, že Ruská federace během úřadování prezidenta Putina znovu objevila pud sebezáchovy, který zcela opustil oblíbence Západu (proč asi?) Jelcina, čímž se americký „tah na východ" nejen zpomalil, ale který dlouhodobě hrozí stát se politickým debaklem. A který nyní přerostl v masívní střet zájmů nejen na Blízkém východě, ale i v celosvětovém měřítku.

Celkový průběh této kruté politické frašky pod farizejským lidskoprávním praporem ukázal, mimo jiné podle stejného scénáře jako v bývalé Jugoslávii a na Balkáně jako takovém, co za celým politickým show vězí a co jsou skutečné cíle západní starosti o práva utiskovaných: zničení arabských národních států, které vzešly z národně-osvobozovacího boje za politickou a ekonomickou suverenitu a které již svojí formální státoprávní koncepcí, jakkoliv v praxi pokřivenou a jakkoliv ústavně-politicky rozdílnou, vice či méně stály nebo stále ještě stojí v cestě neomezenému pohybu globálního kapitálu.

Arabské republiky byly inspirovány moderním evropským národním státem s jeho kořeny v osvíceneckém sekularizmu, zatímco koncept přestavby Blízkého / Středního východu se vrací ke starému modelu koloniální správy „provincií" podle etnické nebo náboženské příslušnosti. Včetně známé a v imperiální praxi nesčetněkrát potvrzené alternativy: v případě potřeby je možné poštvat jednotlivé skupiny proti sobě.

Samozřejmě není pochyb o tom, že zejména v Tunisku a Egyptě šly masy do ulic v oprávněném rozhořčení – jejich důvody byly rozmanité a požadavky měly nejen politický resp. nábožensko-politický, ale i sociální charakter, což mainstreamová media jaksi opomenula. Zejména v Tunisku a Egyptě hrály sociální komponenty důležitou, ne-li rozhodující úlohu, což dozajista ovlivnilo strategii Západu vůči nim. Proto ona diskrétní podpora Muslimských bratrů coby politického pitbula proti národně orientované sekulární „levici" včetně příznivců panarabského nacionalizmu v obou zemích, proto plány vojenského zásahu v Libyi a Sýrii, při kterých hráli konzervativní sunité coby strategický partner klíčovou roli – vojensky i politicky.

Bez převratů v Tunisku a Egyptě by agrese proti Libyi v té formě s největší pravděpodobností nebyla možná a Liga arabských států by nesehrála roli loutkové politické inkvizice wahabitů. A jistě není náhodou, že právě v Tunisku, zemi se silnou sekulární levicí, ať již v odborářském nebo stranickém prostředí, jsou vražděni přední levicoví aktivisté, klíčové osobnosti antiimperiální, pronárodní politické scény. Islamisté nebo ti, kteří se za ně vydávají, odvádí špinavou práci ku prospěchu globálních finančních elit. A sice do té doby, než se buď stanou rizikovým faktorem i pro „svobodný svět" nebo než bude výhodnější postavit je do role islamistického nebezpečí a morálně legitimovat puče nebo dokonce války.

Bráno obecně by měla plánovaná konference dva aspekty, které se k sobě mají s určitou ambivalencí – lidský a politický. Ten první spočívá v prosté nadějí Syřanů na zastavení krveprolití, ničení země a byla by tedy bezpochyby jednoznačně pozitivní. Druhý aspekt v sobě naopak skrývá řadu problémů, jeden z nich je zásadní. Dohoda je výsledkem jednání znesvářených stran za předpokladu, že oba tábory o ni mají zájem. V syrské kauze ovšem tzv. zahraniční opozice evidentně reprezentuje pouze její zahraniční patrony, kterým je vydána na milost a nemilost.

Ten, kdo má v exilu alespoň určitou oporu u části obyvatel, může se pokusit o partii politického šachu se svými dobrodinci – samozřejmě za předpokladu, že k tomu má dostatek vůle a že se nejedná o vyslovené lokajské figurky nebo dokonce přímé agenty cizích zájmů. Tzv. syrská národní koalice, Západem, golfskými monarchiemi a Erdoganovým režimem vydávaná za „jediného legitimního reprezentanta syrského lidu", ovšem v průběhu džihádu ztratila i ty poslední přívržence v Sýrii, pokud vůbec kdy nějaké měla – o jejím vnitřním stavu, který připomíná spíše sultánův bazar než politickou opozici, ani nemluvě.

Vzhledem k této frašce by mělo smysl hloubat nad otázkou ‚kdo je kdo' pouze tehdy, pokud bychom se pokusili „prokousat" spletencem vztahů k vlivům jednotlivých „přátel" – samozřejmě s vědomím, že hlavní dirigent mává hůlkou ve Washingtonu. Vzhledem k tomu, že exilová „vláda" s určitostí nereprezentuje ani „rebely" (i podle posledního, velmi střídmého a zdrženlivého odhadu The Times působí v Sýrii na 10 000 zahraničních džihádistů, nejvíce prý v brigádě Jaish al-Muhajirin wal Ansar, zatímco Jabhat al-Nusru připisuje spíše Syřanům; ruské prameny udávají počet ozbrojených cizinců mezi 6 000 a 40 000) natožpak „syrský lid", ale pouze její politruky a finanční sponzory ve Washingtonu, Rijádu, Ankaře a jinde, mohli by za jednací stůl zrovna usednout Američané se Saúdy.

Nad další rolí Turecka visí po vojenském puči v Egyptě otazník, z Kataru a z Francie (jak ostudná a trapná role, de Gaulle i Mitterand se musí obracet v hrobech!) podle všeho učinili Američané náhradníky a Londýn nikdy nebude jednat proti zájmům a politice Washingtonu. Džihádisté, jediná efektivní vojenská síla „rebelů", mají navíc vlastní představu o podobě „osvobozené Sýrie", kterou by „svobodný svět" v Ženevě samozřejmě nerad světu veřejně prezentoval. A tak podle nejnovějších zpráv stoupá počet syrských příslušníků tzv. Svobodné syrské armády, kteří využívají nabídku amnestie, protože poznali salafistickou demokracii v praxi a pochopili, o co se u nich doma hraje.

Jednou větou: momentálně si nelze představit, s kým a o čem by syrská vláda měla v Ženevě jednat, což působí „přátelům" bolesti hlavy a nutí je jednat – a půjde o to, kterým směrem. V této situaci tedy působí neustále dokola omílaný požadavek odstoupení prezidenta Assada, kterým exiloví eskamotéři podmiňují účast na konferenci, buď jako politický vtip nebo jako absurdní záminka pro zrušení něčeho, co přestalo mít smysl. Jenže jak vlastní neúčast zdůvodnit, když prezidentova popularita stoupá a armáda provádí úspěšnou ofenzívu? Přiznat vlastní slabost nelze, a tak je potřeba prezentovat světu „hrůzný čin režimu", který by „morálně" kryl vlastní neochotu jednat a legitimoval vlastní – nebo cizí – násilí. I přesto si ovšem zahraniční koalice doposud počínala, jako kdyby „rebelové" stáli před branami Damašku: jednání ano, ale s výsledkem, který předem stanovila.

Toto velikášství může existovat jedině díky pokračujícím dodávkám zbraní, peněz i lidského materiálu salafistickou internacionálou, čímž se „friends" snaží udržet vlastní kartu ve hře. Z hlediska Syřanů politicky naprosto bezvýznamné zahraniční figurky by během mírové konference kladli přesně ty požadavky, které jim předloží jejich političtí mentoři a finanční sponzoři. Za předpokladu, že se tito vůbec na nějakém společném plánu dohodnou, neboť není zcela jasné, zda onen dosavadní chaos „mezinárodního společenství" vystřídaný nápadným tichem vychází z konkurenčního boje mezi přáteli syrského džihádu a reálné situace na syrské frontě, domácí i zahraniční, nebo zda je součástí nějaké (staro)nové strategie.

‚Čert nikdy nespí', jak praví lidové přísloví, a ačkoliv celkový vývoj mluví spíše pro první variantu, je nutné počítat se vším, jak ukazují poslední zprávy „syrských lidskoprávních aktivistů" o údajném dalším použití chemických zbraní regulérní armádou. USA se očividně snaží do chaosu zavést pořádek, a je otázkou, z jakého důvodu. Buď znamenalo varování armády i CIA před pádem vlády v Sýrii hlas rozumu a signalizovalo určitý smysl pro realitu, která by mohla připravit půdu pro spořádaný ústup Washingtonu a dohodu s Ruskem. Nebo se v exkluzivnějším, přehlednějším kruhu „přátel Sýrie" připravuje scénář B, ve kterém se přece jen dostanou ke slovu staré dobré chemické zbraně.

V tomto případě by to znamenalo úmysl USA dostat se za jednací stůl nikoliv přes „rebely", ale přímo. Příští dny a týdny prozradí, která varianta došla naplnění a jaká role v dalším aktu tohoto absurdního dramatu připadla OSN. Pro úplnost mozaiky posledního vývoje na syrské frontě stojí zato připomenout událost, která předcházela egyptskému puči proti Muslimským bratrům, odvolání Kataru na letní odpočinek a pasování Saudské Arábie na exkluzivního arabského patrona syrských „rebelů".

Intermezzo: vzpomínka na Dohu

Od té doby, co některými arabskými zeměmi zavanul jarní vítr, se z hlavního města emirátu Katar Dohy stalo světové centrum demokracie – ještě v polovině tohoto roku si nikdo neuměl představit, že dočasně. Vedle palestinského Hamásu a afgánského Talibánu zde rozbilo svůj vigvam i výše zmíněný klub přátel privatizace Sýrie. Jenže ani ve světě vyspělých feudálních demokracií nic netrvá věčně a tak došlo i v Kataru k události, která na rozdíl od vojenského převratu v Egyptě zůstala masmédii (i to dokazuje jejich žalostný stav) takřka nepovšimnutá: výměna stráží na čele pouštního feuda – samozřejmě v rámci rodinného klanu. A protože v „arabském jaru" – a nejen v něm! – všechno se vším personálně, monetárně i akčně souvisí, je užitečné připomenout si průběh a výsledky posledního zasedání spolku potenciálních investorů. Nejprve tedy v retrospektivě ke katarskému „mnichovu".

Roli hostitele summitu získal Katar nejen díky velkorysé štědrosti rodinného klanu al-Táni, se kterou financoval a dozajista i nadále financuje firmu Džihád Syria s.r.o., ale i vzhledem k poněkud nešťastnému vývoji v Erdoganově Turecku, které si v procesu ozbrojené „demokratizace" Sýrie rovněž nárokuje vedoucí úlohu. Účastníci schůzky zřejmě uznali, že Erdoganova demokracie zahalená do mračen slzného plynu by netvořila zrovna tu nejoptimálnější mediální kulisu. Navíc se nejprve muselo dojednat příměří ve slovní přestřelce mezi Ankarou a Berlínem, ve které turecký vládní představitel varoval Německo před přílišnou kritikou státního násilí slovy, že nepřátelé Turecka prý vždycky skončili špatně.

Nepěkně ale zatím skončila předsedkyně strany Zelených Rothová, která podle vlastních slov na istanbulském náměstí Taksim poznala, co je to válka (tamní zpravodaj televizní stanice ARD vzhledem k mediálnímu náhubku německých masmédií ohledně spojeneckého Turecka označil postup policie decentně za ‚rozhodný'), která se do Německa vrátila ve značně pošramoceném stavu.

I přes tuto verbální potyčku ovšem její protagonisté nezapomněli, co je jejich hlavním historickým posláním, a tak obojí v duchu solidarity debatovali s ostatními účastníky konference v katarské metropoli o tom, jak dopomoci Muslimským bratrům k moci i v Sýrii. Výsledek rokování tohoto skurilního společenství demokratů, feudálů a těch, kteří se jimi chtějí stát, by se dal následně zesumírovat: feudál al-Táni chtěl „opozici" vyzbrojit, socialista Fabius taky, ale prý jen ty bez vousů, liberál Westerwelle raději ne, ale bránit v tom nikomu nebude, a americký demokrat a nositel Nobelovy ceny míru Obama učiní, co uzná za vhodné – pokud mu do toho nevlítne ruský medvěd.

Takto vypracovaná „společná pozice", v politické linii EU a jejího šalamounského řešení kauzy ‚embargo na zbraně rebelům – každý sám za sebe a podle vlastního gusta' se tedy shodla na tom, že je konečně na čase říct nahlas to, o čem již bezmála dva roky štěbetají nepřejícní škarohlídi a přátelé spikleneckých teorií na mediální periferii: nikdy nešlo o mírovou dohodu, ale o kapitulaci syrského státu, o jeho rozklad a rozdělení jednotlivých území pod patronáty finančně a vojensky potentních „přátel". Tedy „Sýrie regionů", etnik a náboženských skupin, se kterými by se podle potřeby rozehrála partie politických koalic ve prospěch toho či onoho vnějšího zájmu.

Tato společná pozice s sebou kromě dalších horentních zisků zbrojnímu průmyslu přinesla i několik verbálních bonmotů z úst jejich účastníků. Tak třeba Francouz Fabius obvinil libanonský Hizboláh a Irán z (citát:) 'internacionalizace (sic!) syrského konfliktu'; vzhledem ke značnému počtu zahraničních džihádistů a konferenci samotné, o libyjské kauze a saudskoarabských tancích v Bahrajnu ani nemluvě, poněkud podivná výtka. A Američan Kerry obvinil Rusko z eskalace konfliktu poté, co se krátce předtím v Los Angeles Times objevila zpráva o tom, že CIA v Jordánsku a Turecku již od počátku aktivně podporuje „syrské rebely". Drobné anekdoty na okraji další kapitoly „Černé knihy kapitalizmu", které opět pouze dokazují, že ti, které ani irácký debakl neodradil znovu vytahovat chemickou kartu, ztratili poslední zbytky politických i morálních zábran, poslední zbytky lidského studu.

A tak se nám již po několikáté dostaly na přetřes chemické zbraně. Představa, že by je syrská armáda použila před očima inspektorů OSN, je natolik surreální, že ji mohou předčít snad již jen zprávy o Assadových speciálních oddílech zombie vybuzených viagrou z tajných skladů Muammara Kaddáfího. Pro další vývoj situace bude rozhodující, kdo tu kartu opět vytáhnul a zda s vědomím Washingtonu nebo bez něj. „Rebelové" a jejich islamističtí mentoři, aby donutili ustupující USA splnit slovo o „červené linii"? Nebo se Obama i v tomto vydal po stopách svého předchůdce a kopíruje irácký scénář?

Potom by to znamenalo dvojí. Buď USA chtějí odvrátit prohru za každou cenu a pod obskurní záminkou intervenovat ve prospěch „rebelů" jako v Kosovu a Libyi, nebo syrský džihád odepsaly a k ruskému rivalovi již nemíří přes „rebely", ale přímo přes OSN. Příští dny a týdny prozradí, která varianta došla naplnění a jaká role v dalším aktu tohoto absurdního dramatu připadla Spojeným národům.

Možných sub-variant a sub-scénářů je ovšem několik. Nedá se vyloučit ani to, že se někdo snaží zadními dvířky opět dostat do hry, jak by se mohlo usuzovat z velkohubých projevů francouzského ministra zahraničí a tureckých potentátů, kolem kterých se po odstavení Kataru rozprostřelo podivné ticho. Mnohé naznačuje, že pro odpověď musíme do Egypta, kde je ovšem situace natolik zamotaná, že o ní lze momentálně pouze spekulovat.

Faktem zůstává, že po vojenském puči patří k poraženým Muslimské bratrstvo, Katar a svým způsobem Turecko. Tamní salafisté jsou nápadně zdrženliví, což koresponduje s novou vedoucí rolí Saudské Arábie. Ta se fakticky stala exkluzivním partnerem Američanů v blízkovýchodním pokeru, v jehož rámci spolu s Emiráty vystavila Egyptu novou kreditní kartu. Poznámka na okraj: zmatek musel zachvátit i palestinský Hamás. Ten se ještě pořádně nerozkoukal pod katarským slunečníkem (poté, co abdikoval na Sýrii) a už se musí aranžovat se saúdským baldachýnem.

Ale ani o roli armády nelze momentálně stanovit přesnou diagnózu. Nezávisle na tom, jak hodnotíme roli Mursího a jeho Muslimských bratří, faktem zůstává, že na nich byl spáchán děsivý masakr. Armádní velitel Sisi je sice na jednu stranu odchovanec amerických vojenských škol, což ovšem ještě nemusí znamenat bezpodmínečnou oddanost vychovateli; právě revoluční arabští vůdci z minulosti dokazují, že i pravý opak je možný. Na straně druhé je nezanedbatelnou částí společnosti vnímán jako druhý Násir, k jehož odkazu se generál verbálně hlásí.

Obecně lze konstatovat, že vzhledem k původní podpoře Washingtonu Mursímu, množství mrtvých v egyptských ulicích a zavedení všech deklarovaných cílů egyptské revoluce roku 2011 ad absurdum (zejména po zprávách o možném propuštění Hosního Mubaraka), jsou reakce Západu velmi mírné. Egypt je samozřejmě strategicky příliš důležitý na to, aby se otázka lidských práv brala vážně, v kontextu naší úvahy je ovšem logické nastolit otázku, jestli puč souvisí s eventuální změnou postoje USA vůči syrské krizi resp. s plánovanými kroky. Je známo, že egyptská vláda patřila k předním členům anti-assadovské koalice.

Epilog

Jaká je tedy bilance „arabských jar", tuniským a egyptským počínaje, syrským konče? Více než děsivá: tento nejnovější pokus neokolonializmu posunout dějiny zpět a restaurovat staré poměry, za sebou zanechalo bezpříkladnou spoušť s následky, které dnes ještě nelze zcela přesně odhadnout – politické, ekonomické i mentální. Nicméně jedno pozitivum snad celková situace vykazuje. Je totiž možné, že to bude právě Sýrie, která z celé hrůzy vyjde méně „poškozená" než třeba takový Egypt, i přes (nebo právě proto?) faktickou válku a vojenskou invazi zvenčí.

„Přátelům Sýrie" a jejich džihádistům se totiž evidentně nepodařilo rozložit stát a rozdělit syrskou společnost na vzájemně znepřátelené etnické a náboženské jednotky, nyní zbývá už jen buď akceptovat realitu nebo masívně zaútočit zvenčí.

Všechno nasvědčuje tomu, že Syřané cítí v prvé řadě zodpovědnost za celek, za zemi jako takovou, za její osud, a že jsou tedy v pravém slova smyslu státně-politickým národem. Toto vědomí ještě posílí, pokud Syrská arabská republika tomuto imperiálnímu náporu odolá. S tímto vývojem zřejmě koalice zahraničních investorů nepočítala.

Materiální škody, byť obrovského rozsahu, se dají celonárodním úsilím nahradit, rozbitá soudržnost společnosti, zpřetrhané mezilidské a sociální vazby mohou naopak znamenat mentální trauma s dlouhodobými, ne-li trvalými následky. Pokud se Sýrie tomuto vyhne, pokud ubrání svoji suverenitu a národní soudržnost, může ze současné krize vyjít dokonce posílená.

I zde se tedy můžeme stát svědky zdánlivého paradoxu, které mají občas dějiny připraveny pro jejich aktéry – agresory i jejich oběti. A tak se může stát, že z dlouhodobějšího hlediska budou kolaterální škody západní demokracie větší než ty „syrského jara".

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře