Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Izrael: konec dvoustátního řešení

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • izrael-palestina
Izraelská krajně pravicová vláda odmítá vznik palestinského státu i americké iniciativy. Její vlastní řešení ale nevěstí pro budoucnost židovského státu a Palestinců nic dobrého.

Americký prezident Barack Obama odbržel Nobelovu cenu za mír mimo snahy o posílení role diplomacie v mezinárodních vztazích a úsilí o svět bez jaderných zbraní také za své aktivity v izraelsko-palestinském konfliktu. „Jen velmi málo lidí upoutalo pozornost světa v takovém rozsahu jako Obama a dalo lidem naději na lepší budoucnost," vysvětlil svou volbu norský Nobelův výbor. Zatímco s první částí tohoto zdůvodnění lze bezezbytku souhlasit, ta druhá je krajně diskutabilní, především pro obyvatele Izraele a palestinských území. Aktivity současné americké administrativy, jakkoliv tradičně ohleduplné k izraelským zájmům, se totiž s pochopením krajně pravicové izraelské vlády nesetkávají. Ta se nechystá akceptovat ani minimalistický požadavek na zastavení další výstavby nelegálních židovských osad na palestinských územích, které je podmínkou pro resuscitaci tzv. mírového procesu.

Naopak, izraelský premiér Benjamin Netanjahu a jeho ministr zahraničí Avigdor Lieberman se rozhodli Spojeným státům klást odpor hned ve dvou zásadních bodech Obamovy zahraničněpolitické agendy: ustavení palestinského státu a ukončení konfrontace s Íránem. Jaké alternativy však Netanjahu s Liebermanem nabízejí pro další vývoj izraelsko-palestinského konfliktu? Už letos v červnu Netanjahu vyloučil možnost ustavení životaschopného palestinského státu. V jeho představách je palestinský „stát" demilitarizovanou (tedy bezbrannou) entitou zcela vydanou na milost a nemilost izraelské libovůli. Izraelský premiér rovněž vyloučil ukončení okupace některých částí Západního břehu a východního Jeruzaléma, jichž se zmocnil (společně s Gazou) v Šestidenní válce v roce 1967. „Izrael potřebuje hájitelné hranice a izraelské hlavní město, Jeruzalém, zůstane sjednocené," prohlásil Netanjahu, čímž odepsal nejen mírový plán Ligy arabských států, který nabízí normalizaci vztahů mezi Izraelem a všemi arabskými státy výměnou za vytvoření palestinského státu v hranicích z roku 1967, ale i podstatně skromnější plány americké.

Jeho ministr zahraničí jde ve svých úvahách ještě dál a zvažuje zcela nový přístup k izraelské zahraniční politice, jež by byla méně orientovaná na Spojené státy. Dokument, který vypracovali lidé z jeho ministerstva, vyzývá k „opuštění jednostranné závislosti na Spojených státech jakožto strategickém partnerovi...a rozvinutí širších a užších vztahů s ostatními světovými mocnostmi a rozvojovými zeměmi.". Taková změna by pro Izrael nebyla ničím novým. Po krátkém, leč pro přežití státu nesmírně důležitém, románku se Sovětským svazem a partnerství s Francií, které začalo uvadat v první polovině 60. let, by USA byly třetím opuštěným patronem židovského státu. Obama na rozdíl od svého předchůdce není ochoten bezvýhradně podporovat plány izraelských jestřábů a úzká vazba na Spojené státy se tak pro ně rázem stává nepohodlnou. Někdejší vyhazovač v kišiněvském nočním klubu Lieberman se netají svým odporem k míru s Palestinci a před návštěvou amerického zmocněnce pro Blízký východ George Mittchela prohlásil: „Řeknu vám to velmi jasně: jsou konflikty, které nebyly zcela vyřešeny a lidé se s tím naučili žít, jako třeba Kypr." Izraelská vláda tak postupně opouští vizi ukončení vleklého konfliktu prostřednictvím vytvoření palestinského státu a zasazuje tak ránu z milosti mírovému procesu z 90. let.

 

Politika dominance

Pokud si promítneme časovou osu izraelsko-arabského a izraelsko-palestinského konfliktu (jež často bývají nesprávně směšovány), zjistíme, že současné postoje izraelské vlády pramení z diametrálně rozdílné pozice Izraele v průběhu konfliktu, která však není doprovázena změnou izraelské strategie. Od roku 1948 do 70. let vycházel právě založený židovský stát (původní maximalistickou představu „státu Židů" se navzdory etnickým čistkám nepodařilo realizovat a izraelské vlády se musely smířit s arabskou menšinou na svém území) z realistického přístupu, kdy se stavěl proti požadavkům revizionistických arabských států, které chtěly nový stát zničit. Ač toto období bývá nemístně mytologizováno a líčeno jako boj malé, ohrožené země proti nájezdu arabských kobylek - ve skutečnosti byly možnosti post-koloniálních arabských států silně omezené, což výmluvně demonstrovala první izraelsko-arabská válka - tak motivace izraelských vlád byla jasná: obhájit právo židovského státu na existenci.

Během prvních čtyřiceti let Izrael nejenže svou existenci úspěšně obhájil, ale stal se i nejsilnější vojenskou mocností v regionu. V této době byla izraelská strategie založena na kombinaci militarismu, poháněného nadšením řadových Izraelců pro jejich stát, už zmíněných aliancí se zahraničními patrony a public relations, kde se snoubila odpovědnost evropských států za antisemitismus a nacistický holocaust s vizí demokratického a pokrokového státu, čelícího arabskému autoritářství a tmářství. Tato strategie se ukázala být velmi efektivní v době studené války a konfrontací se sousedními arabskými státy, ale od počátku 90. let začíná být stále více anachronická.

Izraelsko-arabský konflikt je už věcí minulosti. Egypt a Jordánsko uzavřely s Izraelem mírové smlouvy. Sýrie by tak ráda učinila také, ale z vnitropolitických důvodů se režim v Damašku nemůže vzdát Izraelem okupovaných Golanských výšin, které Izrael odmítá Sýrii vrátit, navzdory doporučení vysoce postavených izraelských osobností, například Avi Dichtera, bývalého ředitele bezpečnostní služby Šin Bet. A Libanon se opakovaně stal cílem izraelské agrese, nikoliv naopak. Navzdory občasným výpadům prostořekého íránského prezidenta, které mají zapůsobit na publikum v arabských zemích, dnes neexistuje nikdo, kdo by mohl ohrožovat existenci židovského státu. Tato skutečnost však není reflektována změnou izraelské bezpečnostní doktríny. Ta nadále spočívá v politice odstrašení. Slovy britského arabisty Patricka Seala: „Jádrem izraelské bezpečnostní doktríny je odstrašení - jednostranné, jedině izraelské odstrašení. Izrael chce naprostou volnost udeřit a nikdy nebýt udeřen. Doktrína staví na brutální síle ochránit sama sebe a odmítá jakoukoliv formu vzájemného odstrašení. Je v naprosté opozici vůči regionální rovnováze sil, které by ho mohla přinutit zmírnit jeho akce."

Tragédií Izraele je, že si vyměnil pozice s arabskými státy a dnes je to on, kdo zastává revizionistické pozice a chce pokračovat v politice okupace a anexí. To mu brání uzavřít mír nejen se Sýrií, ale i s Palestinci. Militarismus a absolutní vojenská převaha vedou židovský stát k akcím jako byla invaze do Libanonu v roce 2006 či letošní agrese v Gaze, které spojuje nepřiměřené užití vojenské síly, vysoký počet zabitých civilistů a rozpačité výsledky. Stejný kurz se projevuje v jeho přístupu k představitelům některých palestinských hnutí a stran (a Hizballáhu), kteří jsou vražděni mimosoudně. Tento přístup však paradoxně „čistí krev" v těchto formacích a způsobuje, že se do vedoucích funkcí dostávají (a přežívají) jen ti nejschopnější, což samozřejmě pro Izrael není právě žádoucí výsledek. Jednostranné spoléhání se na vojenskou sílu navíc jen zvyšuje beztak už abnormální počet bývalých vojáků ve vysokých politických funkcích v Izraeli, přičemž jejich předchozí kariéra se nutně musí projevit na způsobu jejich uvažování.

Jinými slovy, politika dominance zatemňuje mysl izraelských politiků. „Izrael byl vždy o krok zpět," podotýká Immanuel Wallerstein. „Když mohl jednat s Násirem, tak to nedělal. Když mohl jednat s Arafatem, tak to nedělal. Když Arafat zemřel a byl nahrazen bezbarvým Mahmúdem Abbásem, tak militantnější Hamas zvítězil v palestinských parlamentních volbách v roce 2006. Izrael odmítl jednat s Hamasem." Nynější představitelé Izraele začínají odmítat jednat o dvoustátním řešení, jež bylo základem nejen pro mírový proces v 90. letech, ale i pro tzv. cestovní mapu, plán na ukončení konfliktu předložený USA, OSN, EU a Ruskem. Místo toho se rozhodli pokračovat v okupaci a kolonizaci palestinských území, což nemůže vést k ničemu jinému, než k dalšímu kolu násilí.

 

Koloniální projekt

Rostoucí vojenské schopnosti a okupace palestinských území i teritorií sousedních arabských zemí postupně vyústily v transformaci obsahu sionismu. Jak uvádí izraelský historik Avi Šlajm, „okupace překroutila původní proud tradičního sionismu. Sionismus byl především národně osvobozenecké hnutí Židů, ale nesl také univerzální hodnoty svobody, rovnosti, socialismu a míru. Sionismus po roce 1967, ve svých sekulárních i náboženských variantách, se však vyvinul v územní obsesi. Už není o hodnotách, je o půdě. ... To transformovalo sionistické hnutí z legitimního národně osvobozeneckého hnutí Židů do koloniální síly a utlačovatele Palestinců." Je zřejmé, že právě tento obsah v sobě nesou osadnické aktivity na Západním břehu.

Tím, že současná izraelská vláda odmítla princip dvou států, začíná se pozornost soustředit na projekt jednoho státu na území dnešního Izraele a palestinských území. Může mít v zásadě jen dvojí podobu, ale obě povedou ke konci původního sionistického projektu. Jednou z alternativ může být vytvoření jediného státu pro Židy a Palestince, který by měl demokratický a sekulární charakter. Taková vize je však naprosto utopická. Ani jedna ze stran k ní nebude ochotná svolit, současná situace vyhovuje radikálům na obou stranách. Mocenský růst Hnutí islámského odporu (Hamas) a jeho vítězství v demokratických a kvalitně zorganizovaných volbách v lednu 2006 bylo založeno právě na kritice mírového procesu z 90. let, jenž nepřinesl žádné konkrétní zlepšení tíživé situace řadových Palestinců. Poslední izraelské legislativní volby, které přinesly triumf krajní pravice, prokázaly podobnou dynamiku i v samotném Izraeli.

Projekt jednoho státu, tak jak si ho pravděpodobně představuje nynější izraelská administrativa, proto bude mít jinou podobu. Izraelská politika, ať už je u moci pravice či levice, už delší dobu směřuje ke koloniálnímu modelu. „Téměř čtyři desetiletí izraelské kontroly způsobily enormní újmu ekonomice v pásmu Gazy," podotýká Avi Šlajm. „S velkou populací uprchlíků z roku 1948 a jejich potomků nacpaných do úzkého kousku země, bez infrastruktury a přírodních zdrojů, nebyly vyhlídky Gazy nikdy nikterak zářivé. Nicméně Gaza není jednoduchou ukázkou ekonomické zaostalosti, ale jedinečně krutým případem záměrného zaostávání. Izrael proměnil obyvatele Gazy ve zdroj levné pracovní síly a nedobrovolný trh pro své zboží. Rozvoj místního průmyslu byl aktivně zadržován, aby Palestinci nebyli s to ukončit svou podřízenost vůči Izraeli a postavit ekonomické základy nezbytné pro skutečnou politickou nezávislost." Tento popis izraelského počínání v Gaze můžeme téměř analogicky pozorovat i na Západním břehu.

Izraelská okupace a ilegální výstavba osad postupně ukrajuje z palestinských území a přisvojuje si vzácné vodní zdroje a kvalitní půdu. Část osadníků je motivována náboženským zápalem a berou osidlování palestinských území jako svou náboženskou povinnost. Izraelské nevládní organizace v poslední době zmapovaly řadu útoků osadníků proti okolním palestinským vesnicím, ve snaze vypudit terorem další Palestince z jejich půdy. Avšak část obyvatel osad jen využila nabídky levného bydlení a dnes nemají možnost odejít - jejich ilegálně postavené domy jsou neprodejné a oni nemají kam jít. Tito osadníci založili hnutí Bejt Ehad (Jeden domov), které požaduje, aby izraelská vláda odkoupila jejich domy a oni se mohli přesunout do Izraele. To ovšem vytváří velké napětí uvnitř komunit, kde radikálně naladění osadníci vyhrožují svým sousedům. Jak vysvětluje Benny Raz, jeden z aktivistů Bejt Ehad z osady Karnej Šomron: „Moji sousedé se na mne dívají jako na zrádce nebo na někoho z jiné planety. Dostávám telefonáty, kde mi vyhrožují zabitím. Dnes nosím zbraň, protože se bojím Židů, ne Arabů.".

 

Na cestě k sebevraždě

Současnou izraelskou linií je zabrat co možná nejvíce teritorií, vhodných k osídlení a zemědělské činnosti a zbytek palestinských území proměnit v nesvéprávné bantustany, jež budou sloužit jako zdroje levné pracovní síly a odbytiště pro izraelské zboží. Takovýto postup v sobě ovšem skrývá pro hned několik obrovských nebezpečí pro židovský stát. Vzhledem k demografickému vývoji je ohrožen židovský charakter Izraele. Už dnes tvoří Arabové pětinu obyvatel samotného Izraele a tento poměr bude vzhledem k jejich vyšší porodnosti nadále růst (třetina dětí na izraelských základních školách jsou Arabové). Pokud však k těmto údajům přičteme Palestince na palestinských územích, kterých jsou bezmála čtyři miliony (a rovněž se vyznačují vysokým demografickým růstem), tak počet Palestinců a izraelských Arabů brzy převýší počet obyvatel židovské národnosti.

V tom případě bude židovský charakter Izraele udržitelný jen v případě sklouznutí k apartheidu (už dnes je přitom možné označit Izrael pouze za částečnou demokracii, vzhledem k politické a ekonomické diskriminaci izraelských Arabů). Z historie víme, že podobné uspořádání nebývají příliš stabilní. Jak nedávno uvedl Jimmy Carter, „většina palestinských předáků, s nimiž jsme se setkali, seriózně zvažuje přijetí koncepce jednoho státu mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Zřeknutím se myšlenky na nezávislý palestinský stát by se z nich stali spoluobčané jejich izraelských sousedů a mohli by pak v rámci demokracie požadovat rovná práva.".

Izraeli citelně scházejí partneři na palestinské straně. Už takřka jistou obětí izraelského postupu je Mahmúd Abbás, jehož program byl založen na politice ústupků a koncesí Izraeli, které měly vést ke vzniku palestinského státu. Dnes je jasné, že to byla pouze iluze. Izraelská vláda tak „odstřelila" dalšího umírněného palestinského politika, který přistoupil na její hru. Vývoj dal zapravdu radikálům z hnutí Hamas, kteří od počátku kritizovali celý mírový proces. Vyčítali Arafatovi, že vzdal příliš mnoho a nezískal prakticky nic. Jen málo Palestinců nyní s tímto hodnocením nesouhlasí.

Hamas sice ovládá izolované pásmo Gazy, ale jeho sociální sítě jsou aktivní i na Západním břehu. Dost možná je právě toto hnutí budoucností palestinské politiky. Avšak Izrael neučinil nic pro moderaci tohoto hnutí, naopak blokáda Gazy a letošní operace, při níž se podle OSN dopustil válečných zločinů, podkopává uvnitř Hamasu pozici stoupenců dialogu s židovským státem, jakým byl i premiér Ismáíl Haníja. Přitom s Hamasem je o čem jednat -- pod jeho sytě zeleným nátěrem se totiž skrývá nacionalistické hnutí, nikterak se nelišící od Fatahu (se kterým Izrael rovněž dříve odmítal komunikovat).

Klinická smrt mírového procesu a konec dvoustátního řešení neznamenají pro Izrael výhru, právě naopak. Politika dominance a okupace je ve svém důsledku pro židovský stát kontraproduktivní, ohrožuje židovský charakter Izraele a vede k nekonečnému prodlužování konfliktu a násilí. Izrael dnes nemá většího nepřítele než aroganci své vlastní vlády, která odmítá americké iniciativy, jež se pokoušejí zachránit to, co zbylo z mírového procesu v 90. letech. Ten byl veden v izraelském zájmu, nikoliv palestinském. Avšak extremistické síly, jejichž obětí se stal i tehdejší izraelský premiér Jicchak Rabin - jeden z architektů mírového procesu - a které získávají stále silnější slovo v izraelské politice, vedou Izrael vstříc alternativám, jež pro budoucnost židovského státu nevěstí nic dobrého.

 

 

Převzato z Literárních novin

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře