Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Existuje i jiný Izrael

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • uriavneryuri
Včera jsme u stolu oslavovali s Adou Yonathovou. Ten „stůl" zrovna slavil padesáté výročí. Vše přitom začalo čirou náhodou v „Kalifornii" - kavárně, kterou v té době otevřel Abí Natan. Pak jsme se po mnoho let setkávali v legendární umělecké kavárně Café Casit. Když byla později zavřena - podobně jako mnoho jiných pamětihodností v Tel Avivu - putoval náš stůl po mnoha dalších podnicích a začal být známý jako „stůl vyhnanců z Casitu". Jedny noviny ho ale přejmenovaly na „Sněmovnu lordů".

Stálí hosté tohoto stolu pocházejí z velmi rozdílných společenských sfér. Schází se tu bývalý ředitel Izraelského úřadu pro vysílání, několik významných novinářů, jeden lingvista a biblický expert, filmový producent, profesor medicíny, psychiatr, urbanista, průmyslník, překladatel a programový režisér v rádiu. A také jedna vědkyně.

Tento stůl není politický, všichni stálí hosté však čirou náhodou inklinují doleva. Ada Yonathová byla celá léta naší kandidátkou na Nobelovu cenu. Před devíti lety nás pozvala, abychom se podívali na její historický objev. Co se chemie - a ostatně i všech dalších vědních oborů - týče, jsem naprostý tupec, takže jsem vůbec nepochopil, o co šlo: struktura a funkce ribozomu, jednoho ze stavebních prvků života. Nikoli náhodou byl tento objev učiněn v Izraeli - Ada měla geniální nápad, když si pro své pokusy zvolila mikroorganismus nalezený v Mrtvém moři, nejníže položeném místě na Zemi, lokalitě, která je naprostým unikem.

Během let nás bavila veselými historkami o vědeckých konferencích, které často navštěvovala po celém světě, a také o děsivém pletichaření na samém vrcholu vědeckého společenství. Někteří velmi vážení vědci se totiž snažili si její objev přivlastnit. Pochopil jsem, že Adiny objevy mají nesmírnou důležitost, daleko větší než mnohé z těch, které byly během let oceněny. Týkají se totiž základů života a jeho stvoření a jsou nejen kolosální, ale řeší také otázku lidského genomu. Mohly by otevřít dveře naprosto novým způsobům léčení nemocí.

To vše tak obsáhle líčím nejen proto, že se chci vychloubat tím, že je Ada „naše", a mít tak alespoň malý podíl na jejím úspěchu, ale proto, že chci poukázat na skutečnost, na niž se v debatách o našich válkách a okupaci často zapomíná, a to že existuje ještě jiný Izrael.

V letošním roce byly mezi nominovanými kandidáty na Nobelovu cenu hned tři Izraelci, kteří se dostali do finále: kromě Ady Yonathové to byl fyzik Jakir Aharonov a spisovatel Amos Oz.

Na tak malou zemi jako Izrael je to impozantní výkon.

Ada Yonathová je Izraelkou, jak jen to je možné: sabra (osoba narozená v Izraeli) z Jeruzaléma, která své vzdělání získala na izraelských školách. Její charakterové rysy odpovídají vlastnostem, které jsou považovány za typicky izraelské: otevřenost, prosté vystupování, odpor ke společenským formalitám, schopnost zasmát se sama sobě. Není tu ani stopa po aroganci a samolibosti, disponuje však neuvěřitelně silnou vůlí a vytrvalostí.

Cizinec, který sleduje denní zprávy o Izraeli, nemá o existenci tohoto Izraele, Izraele, do něhož patří Ada, vůbec tušení. Také tento týden zprávy hovořily jen o okupaci, brutalitě a hrubosti oficiálního Izraele. Zpráv o Adině ocenění bylo jako oáz na poušti. Téměř všechny ostatní zprávy v televizním a rozhlasovém vysílání se zabývaly násilím a nepokoji. Bojem o Chrámovou horu (Haram al-Šaríf), potyčkami mezi policií a protestanty v arabských čtvrtích Jeruzaléma bok po boku s obvyklými kriminálními činy jako jsou vraždy, opilí mladíci, kteří se ubodají navzájem, stařec, který umlátí kladivem spící manželku, skupina chlapců, kteří za denního světla oloupí a znásilní ženu ve středním věku... A nad tím vším se stále vznáší zlatý hřeb: zpráva profesora Goldstona o zločinech spáchaných během války v Gaze, kterým se izraelské vládě za laskavé pomoci Mahmúda Abbáse téměř podařilo učinit přítrž.

Tento týden dominovalo všem zprávám jediné téma: Jeruzalém. Všechno se přihodilo „náhle". Poté co poměrně v klidu uplynul ramadán, vyšlehly náhle plameny na Chrámové hoře. Islámské hnutí v Izraeli zničehonic vyzvalo arabské obyvatele, aby přispěchali a zachránili mešitu al Aksá. Pojednou došlo k tomu, že významní islámští duchovní vůdci celého muslimského světa naléhavě nabádali jednu a půl miliardy muslimů, aby povstali na obranu této svatyně. (Nic z toho nebylo.)

Policejní šéf v Jeruzalémě má po ruce pohotové vysvětlení: muslimové jsou „nevděční". „Dovolili" jsme jim, aby se bezpečně modlili během ramadánu, a oni nám to takhle oplácejí. Tato koloniální arogance Araby rozzuřila ještě víc. Podle izraelských úřadů se totiž opravdu nestalo nic, co by tyto „náhlé" otřesy ospravedlňovalo. Což znamená, že se jedná o arabskou provokaci, odsouzeníhodnou snahu vytvořit konflikt z ničeho.

Avšak z pohledu Arabů - a nejen Arabů - se vše jeví zcela jinak. Už po mnoho let je arabská komunita v Jeruzalémě v obležení a od chvíle, kdy se Benjamin Netanjahu stal premiérem a Nir Barkat starostou Jeruzaléma, se tento pocit obklíčení zmnohonásobil. Oba muži totiž patří k radikální pravici a oba nabádají k etnickým čistkám.

Tento postoj nachází své vyjádření především v systematickém budování židovského osídlení v srdci arabských čtvrtí anektované východní části města, které se mělo stát hlavním městem Palestinského státu, a o jehož konečném statusu se stále ještě jedná. Provedení je svěřeno skupině extrémních konzervativců, která se nazývá Ateret Kohanim (Kněžská koruna) a je financována americkým králem binga Irwinem Moskowitzem. Poté, co bylo dosaženo halasného vítězství v rozkrádání jeruzalémské čtvrti Džemel Abú Ghneim (Har Choma) a bytové výstavbě, jež zde připomíná spíše opevnění, se nyní židovské osídlení buduje i v srdci čtvrtí Šajch Džarráh, Silwán, Rás al Amud a Abú Dís, nemluvě o muslimské čtvrti samotného Starého města. A navíc se osadníci rovněž snaží zaplnit oblast E1, která odděluje Jeruzalém a rozlehlou osadu Maale Adumim.

Zdánlivě se jedná o sporadické akce iniciované miliardáři toužícími po uznání a osadníky opilými mocí. To je však pouhá iluze: za všemi těmito horečnatými aktivitami se skrývá vládní plán s přesně stanoveným strategickým cílem. Abychom tomuto záměru porozuměli, stačí se podívat na mapu: cílem je obklíčit arabské čtvrti a odříznout je od Západního břehu. Poté rozšířit Jeruzalém na východ až k Jerichu, a tak přetnout Západní břeh na dvě části s tím, že severní část (Ramalláh, Nábulus, Džanín a Tulkarm) bude oddělena od jižní (Hebron, Betlém). A k tomu samozřejmě ještě něco: učinit život arabských obyvatel Jeruzaléma natolik nesnesitelným, že nakonec „dobrovolně" opustí „Spojené město, věčné hlavní město Izraele".

V této strategii hraje ústřední roli věc zvaná „archeologie". Po stovky let se židovská archeologie marně snaží dokázat existenci Davidova království, aby tak jednou provždy prokázala historický nárok na Jeruzalém. Nebyl však nalezen ani jediný úlomek, který by dokazoval, že král David vůbec kdy existoval, nemluvě o jeho obrovské říši rozkládající se od Egypta po syrskou Hamu. Neexistuje žádný důkaz o exodu z Egypta, dobytí Kanaánu či o existenci samotného Davida a jeho syna Šalamouna. Při tomto marném průzkumu archeologové probádali vrstvy vztahující se k posledním dvěma tisícům let života země - období Byzantské říše, islámských výbojů Mamlúků a Osmanů. Toto hledání má zjevný politický účel a většina izraelských archeologů se proto považuje za vojáky ve službách boje o národní identitu.

Aféra, která se nyní odehrává u úpatí mešity al Aksá, je součástí tohoto příběhu. Děje se zde něco zcela bezprecedentního: vykopávky v „Davidově městě" jsou totiž svěřeny témuž ultranacionálistickému náboženskému seskupení Ateret Kohanim, které buduje provokativní židovské osídlení v Jeruzalémě a jeho okolí. Izraelská vláda zcela oficiálně tímto vědeckým úkolem pověřila politickou skupinu, a ne ledajakou, nýbrž ultraradikální. Vykopávky samotné jsou pak vedeny archeology, kteří uznávají autoritu Ateret Kohanim.

Izraelští archeologové, kteří dbají na bezúhonnost své profese (takoví ještě pořád existují), minulý týden protestovali proti zcela neprofesionálnímu průběhu vykopávek: práce se odehrávají ve spěchu, nalezené artefakty nejsou řádně ani systematicky prozkoumávány a jediným cílem je co nejrychleji objevit důkazy, které by podpořily židovský nárok na území Chrámové hory.

Mnoho Arabů ale věří, že cílem je něco daleko zlověstnějšího: výkopy pod mešitou al Aksá mají způsobit její zřícení. Tyto obavy ještě posílilo odhalení, které tento týden přinesl deník Haarec, podle něhož vykopávky ničí arabské domy natolik, že mohou ohrozit jejich statiku.

Izraelští činitelé jsou rozhořčeni. Takové ohavné pomluvy! Kdo si vůbec může něco takového představovat? Není však žádným tajemstvím, že v očích mnoha nacionalisticko-náboženských fanatiků samotná existence obou mešit - mešity al Aksá a Skalního dómu - vzbuzuje hnus. Před lety členové židovského undergroundu plánovali vyhodit Skalní dóm do povětří, ale podařilo se je včas chytit a poslat do vězení. Nedávno jedna náboženská webová stránka uveřejnila text, ve kterém se říká: „Dnes tam stojí věc, z níž vyvěrá zlo, obří čarodějnice, kterou je třeba smést z povrchu. Na místě tohoto vředu s korunou žlutavého hnisu bude stát Chrám a všichni víme, jak je třeba zacházet s vředem. Je nutné vymáčknout hnis. Takový je náš cíl a s Boží pomocí jej dosáhneme."

Někdo se takovýmto citovým výlevům může vysmívat a tvrdit, že se ozývá jen skupinka pomatenců. Totéž ostatně říkali i o vraždě Jicchaka Rabina. Pro Araby, kteří na vlastní oči sledují, každodenní snahu o „judaizaci" východního Jeruzaléma, to ale žádná legrace není. Jejich strach je opravdový.

Od té doby, kdy miliony obyvatel Západního břehu a pásma Gazy nemají - navzdory  všem řečem o „náboženské svobodě - na Chrámovou horu přístup, převzalo úlohu strážce těchto dvou svatyní islámské hnutí v Izraeli. Tento týden se ozvaly výzvy, aby bylo toto hnutí postaveno mimo zákon a jeho vůdce, Šajch Raíd Saláh, uvězněn.

Šajch Raíd je charismatický vůdce. Potkal jsem ho před šestnácti lety, když jsme oba pětačtyřicet dní a nocí žili v protestním stanu před úřadem premiéra Rabina, který deportoval 415 islámských aktivistů na hranici s Libanonem. Šajch byl tehdy velmi přátelský muž, plný humoru a k mé ženě Ráchel se choval až přeslušně (aniž by ji však kdy vzal za ruku, v čemž se neliší od našich ortodoxních rabínů). Dozvěděl jsem se od něho hodně věcí o islámu a já jsem se mu naopak snažil co nejlépe odpovědět na jeho otázky o judaismu. Dnes je to ale už muž mnohem tvrdší a nekompromisnější.

Mezi načasováním udělování Nobelovy ceny a událostmi na Chrámové hoře je cosi symbolického. Tyto dvě události totiž reprezentují dva způsoby, jak se dívat na Izrael.

Musíme se rozhodnout, co jsme: Izrael Ady Yonathové, nebo Izrael lidí z Ateret Kohanim. Izrael, který pěstuje kulturu, vědu, techniku, literaturu, medicínu a zemědělství, nebo Izrael válečných konfliktů, okupace a osídlování, fundamentalistický stát, který hledí do minulosti.

Na rozdíl od proroků zkázy věřím, že tato bitva ještě není rozhodnuta. Izrael vůbec není takovým monolitickým útvarem, jakým se zdá v karikaturách. Je to různorodá, mnohostranná společnost s mnoha možnostmi, z nichž některé vedou k válce a druhé k míru a urovnání.

Autor je spoluzakladatel mírového hnutí Guš šalom a bývalý poslanec Knessetu

Převzato z Literárních novin

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře