Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

David Cronin: Těsné vztahy s apartheidním Izraelem

Pokaždé, když slyším spojení „upřímný vyjednavač" (honest broker), vzpomenu si na vtip o svém rodném Irsku z 80. let. V té době se říkalo, že žádná země nemohla být víc upřímná (more honest). A žádná země nemohla být víc na mizině (broker, od slova broke - na mizině).

 

 

Mnoho let se vysoce postavení reprezentanti Evropské unie prezentují jako upřímní vyjednavači izraelskopalestinského konfliktu. Ve skutečnosti však upřímní vůbec nejsou.

Nejsou upřímní, protože se snaží působit dojmem nestrannosti, zatímco jasně vykazují známky protekcionářství vůči hlavnímu agresoru na Blízkém východě: státu Izrael.

Nepřeženu, když řeknu, že Izrael je Evropskou unií rozmazlován jako žádný jiný stát vně hranic EU. Není to jen můj postřeh. Javier Solana, v uplynulém desetiletí dlouhodobý šéf evropské diplomacie, prohlásil v roce 2009, že Izrael je členem Evropské unie bez členství v jejich institucích.

Nepřeženu ani, když řeknu, že EU napomáhá okupaci Palestiny.

Důkaz takové pomoci můžete spatřit při každé návštěvě supermarketu.

Podle nedávné dohody o obchodování se zemědělskými výrobky může téměř veškerý export izraelských potravin - čerstvých i zpracovaných - vstoupit do EU bez zaplacení cla. Teoreticky se tyto obchodní výhody týkají pouze výrobků pěstovaných uvnitř mezinárodně uznaných hranic Izraele, a ne izraelských osad na okupovaném Západním břehu. Z praxe ale víme, že hlavní izraelský exportér potravin, Agrexco, smíchává zboží z osad se zbožím vypěstovaným uvnitř Izraele a označuje jej jako „Made in Israel".

Podnikatelské příručky udílejí v Izraeli rady zemědělským firmám se sídlem v osadách, jak se maskovat jako bona fide izraelské firmy. Úředníci EU jsou si naprosto vědomi, že k těmto porušováním dochází a že významný podíl potravin na pultech supermarketů pochází z izraelských osad. Tito úředníci přesto Izraeli ochotně rozšířili rozsah obchodních výhod.

Nikdy by se nemělo zapomínat, že izraelské osady jsou dle mezinárodního práva ilegální. Čtvrtá Ženevská úmluva z roku 1949 výslovně zakazuje okupační mocnosti přesídlovat své vlastní civilní obyvatelstvo na území, které okupuje. Otevřením se vyšším počtům exportů z těchto osad se Evropská unie stává - bez ohledu na její oficiální rétoriku - spolupodílníkem na rozšiřování izraelských osad a dušení Palestiny.

Valnou část knihy (Europe's Alliance With Israel: Aiding the Occupation) jsem dokončil téměř před rokem. Každý, kdo píše knihu o současném dění ví, že existuje riziko, že ji následující události vyvrátí.

Vůbec mě netěší, že mé základní tvrzení bylo v průběhu roku 2010 ještě více potvrzeno. V lednu použila izraelská tajná služba Mossad padělané pasy, aby se její agenti mohli vydávat za evropské občany, kteří zavraždili vedoucího představitele Hamásu v Dubaji. Reakcí byly symbolické protesty z Británie a Irska, žádná země EU ale nebyla připravena Izrael potrestat. Místo toho v květnu všechny země požehnaly izraelskému členství v organizaci OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), což byl krok, který izraelská vláda považovala za diplomatické a politické vítězství.

Na konci května 2010 pak Izrael napadl loď vypravenou humanitární organizací z Turecka, tedy země usilující o členství v EU. V mezinárodních vodách bylo brutálně zavražděno devět mírových aktivistů. Miliony slušných lidí byly tímto skutkem pirátství pobouřeny. Nicméně nejvíc, na co se Catherine Ashton, relativně nová šéfka zahraniční diplomacie EU, zmohla, bylo sdělení, že incidentu litovala.

Ashton pronesla jasná prohlášení ohledně pokračující izraelské krádeže Východního Jeruzaléma a ohledně uvěznění Abdallaha Abu Rahmah, jednoho ze statečných lídrů pravidelných týdenních protestů proti izraelské apartheidní zdi na Západním břehu. Ačkoli jsou tyto výroky vítány, nepopírají fakt, že Ashton dlouho usiluje o ještě větší přiblížení Izraele Evropské unii, než jak je tomu nyní. Na podzim 2010 doporučila, aby byl Izrael jmenován „strategickým partnerem" Evropské unie. To by umístilo Izrael na podobnou pozici, jakou mají z hlediska priorit EU hlavní globální ekonomiky jako USA a Čína.

V průběhu listopadu oznámila Evropská komise, že poskytuje 7 milionů euro na nový výzkumný projekt o holocaustu, na kterém se bude úzce podílet Izrael. V zásadě nemám žádný problém s výzkumem holocaustu. Ve své knize jasně píši o tom, že holocaust zanechal nepopiratelnou skvrnu na historii Evropy. Vzdělávání současných a budoucích generací o zlu holocaustu je nezbytné k tomu, aby se nemohlo nic podobného stát znovu.

Mám však problém s tím, jak Izrael a jeho nejhorlivější podporovatelé záměrně zneužívají holocaust ve své propagandě. Během útoků na Gazu na přelomu let 2008 a 2009 někteří proizraelští lobbisté tvrdili, že připravenost a dovednost izraelského vojska ukazují, jak se poučili z holocaustu. Dnes se těch lobbistů ptám: od kdy dvě špatné věci mohou udělat jednu dobrou? Kdy miliony židů zavražděných nacisty daly Izraeli povolení házet bomby na školy a sanitky v Gaze? Dále mám námitky proti tomu, že přesně ty samé fondy, které se používají k financování výzkumu holocaustu se používají pro izraelské vojenské společnosti vyrábějící bezpilotní letadla a další nejmodernější stroje na zabíjení, které přivodily hrůzy obyvatelům Gazy v roce 2008 a 2009. EU je nyní druhým největším poskytovatelem grantů na vědecké výzkumy Izraeli a víme, že izraelští výrobci zbraní jsou mezi příjemci těchto fondů. Jako plátce daní protestuji proti tomu, aby má těžce vydělaná eura subvencovala izraelský válečný průmysl.

Úplně první politickou demonstrací, které jsem se jako idealistický mladík zúčastnil, byla demonstrace proti apartheidu v Jižní Africe. Izraelské zacházení s Palestinci se nemusí rovnat jihoafrickému zacházení s černošskou většinou během apartheidu, ale existuje mnoho podobností. Někteří aktivisté Afrického národního kongresu tvrdí, že to, co Palestinci musí vytrpět je horší ve srovnání s tím, co museli vytrpět černoši v Jižní Africe. Sám Nelson Mandela mluví o Palestině jako o morálním problému naší doby.

Izraelský systém apartheidu se stává neustále tvrdším. V uplynulých měsících byla Knesetu, izraelskému parlamentu, předložena celá řada zákonů s cílem zbavit Palestince žijící v Izraeli jejich práv. Rasistické projevy jsou mezi izraelskými politiky samozřejmostí.

Evropská unie je v teorii velkým stoupencem Římského statutu, na jehož základě byl založen Mezinárodní trestní soud. Ve statutu je apartheid uveden jako jeden z několika zločinů proti lidskosti. Signatáři Římského statutu proto mají povinnost jednat proti páchání tohoto zločinu. Avšak Evropská unie proti izraelskému apartheidu žádná rozhodná opatření nepodnikne.

Již mnoho let se vede podivná debata o tom, zda Izrael má či nemá právo existovat. Izrael očividně existuje a nikdo to nemůže popřít.

Izrael ale nemá právo existovat jako apartheidní stát. A Izrael nemá právo existovat jako stát, který okupuje zemi jiného národa. Pokud chce Izrael prosazovat své právo na existenci, pak je čas, aby začal jednat zodpovědně. Je čas, aby přestal zacházet s Palestinci jako s podlidmi.

Pokud naši politici jako státní zaměstnanci nebudou proti Izraeli jednat, zbývá pak na obyčejných lidech, aby tak učinili. S Izraelem je třeba zacházet jako se zavrženíhodným státem, a to do té doby, dokud nezačne dodržovat základní práva Palestinců. Toho by mělo být dosaženo za použití taktik, které se ukázaly jako účinné v dlouhodobém boji proti apartheidu v Jižní Africe, zejména taktik bojkotu, stažení investic a uvalení sankcí.

Okupace Palestiny je brutální a nelidská. Neexistuje však žádný důvod, proč by měla pokračovat donekonečna. Pokud dostatečné množství lidí svědomí promluví, nalezne se posléze spravedlivé řešení.

David Cronin: Evropský dvojí standard ohledně Východního Jeruzaléma

Z vrcholku kopce, na pozadí biblické krajiny, vidím skvrny v barvě námořnické modři a khaki zelené. Je tam zhruba 30 policistů a vojáků v plné výzbroji. Tlačí se k sobě na opačných stranách silnice. Vše na malý moment ztichne, ale potom přiletí kámen a vojáci se rozběhnou za mladíkem, který jej hodil. Údolím se rozléhá hlasitý a úderný zvuk a vzduch se naplňuje slzným plynem. Typické páteční odpoledne ve Východním Jeruzalémě.

Od té doby, co jsem zde, ve čtvrti Silwan, ležící na cípu starého města, byl naposledy, uběhly dva roky. Napětí je hmatatelnější a je tu více izraelských vlajek - jasná známka toho, že jsou Palestinci násilně vyháněni ze svých domovů.

Fakhri Abu Diab, představitel místní komunity, říká, že před několika dny se měl dostavit k soudu. Izraelské úřady chtějí zkonfiskovat 80 domů patřících Arabům, aby vyklidily cestu pro archeologický park „Davidovo město". Tento park je prosazován sionistickými extrémisty, kteří tvrdí, že zde objevili pozůstatky 3000 let starého královského paláce. Soudní slyšení ve věci tohoto projektu bylo na poslední chvíli odvoláno, jelikož soudce, který měl tento případ přidělen, spáchal sebevraždu.

Rodina Fakhriho Abu Diaba platí za snahu zachránit tyto domovy vysokou cenu, zejména po

psychické stránce. Minulý měsíc se jednoho rána izraelská policie objevila u jeho dveří. Zatkli jeho 19 letého syna s tvrzením, že házel kameny. Diab za nimi jel na policejní stanici. „Vzali můj průkaz totožnosti a čekal jsem tam celé hodiny," vyprávi. „Jeden z nich řekl: 'Chci ti uříznou jazyk, protože to, co říkáš, je nebezpečné' Odpověděl jsem: 'Všichni lidé mají právo mluvit. Já a mé děti jsme proti demolicím našeho domu, ale věříme v nenásilí.'"

Diab musel zaplatit 2000 izraelských šekelů (zhruba 400 euro), což je více, než průměrná měsíční mzda palestinského pracujícího, aby byl jeho syn propuštěn. Zatýkání dětí a mladých lidí je v Silwanu běžné; na začátku února policie zatkla i 42letou ženu, kterou našli samotnou doma, když do jejího bytu vtrhla násilím. Rutinní používání slzného plynu má za následek, že se zdejší obyvatelé často cítí, jako kdyby se dusili. Obyvatelé sbírají použité kanystry se slzným plynem a nedávná kontrola zjistila, že některé překročily doporučené datum „spotřeby" o více než pět let. Izraelské síly je používají, přestože je doktoři varovali, že prošlý slzný plyn je ještě více toxický. Granáty se slzným plynem vyrábí Combined Systems Incorporated, firma se sídlem v New Jersey, USA. Přestože se v propagačních

materiálech uvádí, že tyto granáty nezpůsobují smrt, začátkem ledna zemřela Jawaher Abu Rahmah, když při demonstraci proti zdi, kterou Izrael na Západním břehu staví, byla nadměrně vystavena účinkům slznému plynu a utrpěla otravu krve.

Na papíře se Evropská unie staví proti etnickým čistkám, které probíhají ve Východním Jeruzalémě. V tajné zprávě, která se minulý měsíc dostala do médií, protestovali diplomaté Evropské unie proti vyvlastňování arabského majetku izraelskými úřady. To je v rozporu s mezinárodním právem; IV. Ženevská konvence z roku 1949 zakazuje, aby okupující mocnost přesouvala své civilní obyvatelstvo na území, které okupuje. Zpráva uvádí, že z více než půl milionu izraelských osadníků žijících na okupovaných palestinských územích jich zhruba 190 tisíc žije ve Východním Jeruzalémě.

Tento zdánlivě silný postoj těchto diplomatů není replikován dalšími orgány EU. Ve své zprávě diplomaté kritizují způsob, jakým byla skupina Elad, otevřeně sympatizující s osadníky, pověřena řízením archeologických nalezišť, které Izrael považuje za klíčové pro projekt archeologického parku Davidovo město. „Tato organizace uzavřela partnerství s Izraelskou památkovou správou (IAA), která je placena přímo ze zdrojů Eladu, aby provedla výkopové práce, a to bez zapojení Palestinců nebo mezinárodního dohledu," uvádí se ve zprávě.

Ta samá instituce (Izraelská památková zpráva) se podílí na Euromed Heritage, programu

financovanému Evropskou unií, kterému bylo na období 2008-2012 přiděleno 13,5 milionů euro. A to přesto, že tento úřad sídlí v Rockefellerově muzeu ve Východním Jeruzalémě. Toto je jen jeden z příkladů toho, jak se Evropské unii nedaří v praxi naplňovat svou zákonnou povinnost a žádným způsobem neudělovat uznání izraelské anexi Východního Jeruzaléma, ke které došlo v roce 1967. Europol, policejní instituce Evropské unie, zkoumá způsoby, jak spolupracovat s izraelskou policií i přes fakt, že se její ředitelství nachází rovněž ve Východním Jeruzalémě.

Nekonzistentní přístup Evropské unie zosobňuje Catherine Ashtonová. Jako šéfka zahraniční politiky EU, vydala Catherine Ashtonová několik prohlášení, ve kterých se staví proti expanzi izraelských osad ve Východním Jeruzalémě. Přesto nadále utužuje vztahy s politickými tvůrci této expanze. Když si pro svou první zahraniční návštěvu v roce 2011 vybrala Blízký východ, nešetřila nadšením ze „silných a pevných" vztahů mezi Izraelem a EU a vyjádřila naději, že se v nacházejících měsících ještě posílí.

Proběhla i její diskuse o praktických aspektech těchto vztahů s izraelským ministrem zahraničí, Avigdorem Liebermanem.

Hodně se v současné době mluví o povstání v Egyptě, které zapříčinilo pád Husního Mubaraka. Izraelská vláda má z vývoje událostí obavy. Izrael spoléhal na Mubarakovu podporu svých zločinů, zejména při uplatňování blokády Gazy. Je příliš brzy na to, abychom hodnotili, co budou protesty v Káhiře znamenat pro Palestinu, ale rozpaky izraelské elity nám dávají alespoň malou naději.

Článek byl původně publikován 20.-26. února 2011 v New Europe a anglicky

jej najdete i na blogu Davida Cronina.

-----------------------------------------------------------------------

Duncan Simpson: Recenze knihy Davida Cronina - Evropské spojenectví s Izraelem: Napomáhání okupaci  (Europe's Alliance with Israel: Aiding the Occupation /Pluto Press/ 2011)

David Cronin podává důležitý popis evropské spoluviny na izraelských zločinech na okupovaných územích.

Dne 18. ledna 2009, den poté, co Izrael vyhlásil „jednostranné příměří" v rámci svého útoku na Gazu, přijeli do Jeruzaléma na gala večeři pořádanou tehdejším izraelským premiérem Ehudem Olmertem lídři šesti předních evropských států, včetně Velké Británie, Francie a Itálie. Po 22 dnech bombardování, během kterého zemřelo podle odhadů 1 417 Palestinců (z nich 313 dětí), vyjádřili tito lídři svou solidaritu s Izraelem a s jeho bojem za bezpečnost a slíbili zastavit tok zbraní Hamásu, který obvinili ze započetí konfliktu.

Tento jednostranný názor zastávaný lídry nejsilnějších států Evropské unie by nás však neměl překvapit jako něco výjimečného. Jak David Cronin ukazuje ve své podrobné analýze, v průběhu let došlo - v ostrém rozporu s oficiálním postojem EU k lidským právům - k rozšíření zájmu na finanční a politické spolupráci s Izraelem. Palestinské utrpení se tak přispěním EU dostalo na vedlejší kolej.

V knize Průmysl holocaustu (Dokořán, 2006) ukázal Norman Finkelstein s pomocí právních a finančních dokumentů, jak organizace jako Světový židovský kongres shromáždily miliardy dolarů díky finančnímu nátlaku na evropské instituce (které nebyly úměrně použity na kompenzaci obětí - pozn. překladatele). Pod rouškou „odškodnění za holocaust" byly tyto peníze často využívány k financování preferovaných projektů svých lídrů. David Cronin se ve své knize zaměřil na odborný věcný popis těchto machinací..I když se čtenáři může zdát, že kniha místy ztrácí důraz, je toto vynahrazeno přílivem stále nových odhalení pochybných obchodních spojení, politiky dvojího metru a důkazy až ohromující zištností byrokracie EU.

Recenzenta zvláště zaujala Croninova kritika role kvazi-nevládních organizací EU (quangos) v ovládání obchodních vztahů obou stran. V tomto směru je zvláště alarmujícím příkladem financování vědeckého výzkumu. Jak uvádí Cronin: EU je největším neizraelským přispěvatelem do vědeckého vývoje a rozvoje v Izraeli (s. 86). Její investice jsou tak zásadní, že pro jejich čerpání byla založena veřejnoprávní organizace s názvem The Israel-Europe R&D Directorate (ISERD). Navzdory tvrzením, že výzkum se týká čistě civilních projektů, je takové rozlišování téměř neudržitelné v zemi, kde militarizace zasahuje téměř do každé části ekonomiky. Fakt, že Evropská komise řadí „bezpečnostní" technologie do oblasti civilních projektů, naznačuje nedostatky tohoto vymezení. Dokument sepsaný Evropskou komisí v roce 2009 jde ještě dále, když tvrdí, že financování takzvaných technologií na „dvojí použití", tedy těch, které mohou mít jak civilní, tak obranné použití, by bylo „žádoucí" (s. 89).

Cronin zdůrazňuje, že takové tvrzení musí být čteno v kontextu ohromného izraelského zbrojního průmyslu, do kterého EU jako jeden z větších zákazníků patří. Cituje případ firmy Israel Aerospace Industries, která získává finance skrze projekt EU nazvaný Clean Sky Project. Zatímco se samotný projekt zaměřuje na vývoj letadel produkujících nižší emise skleníkových plynů, zůstává skutečností, že EU přímo financuje firmu, která poskytuje služby izraelské armádě, včetně systémových upgradů bojových letounů používaných na okupovaných územích (s. 93).

Když se Spojené státy po útocích z 11. září připravovaly na „válku proti teroru", mnozí z izraelské podnikatelské elity si mnuli ruce v očekávání tučných zakázek. Obchody izraelských zbrojních firem se od útoků v New Yorku vskutku rozšířily a to i v souvislosti s tím, jak EU následovala příkladu USA a její rozpočtové výdaje na „bezpečnost" byly značně navýšeny společně s počtem smluv udělených izraelským firmám.

Souhrn společných evropsko-izraelských projektů (a ohromující škála jejich zkratek) je důležitou zprávou vyzdvihovanou v celé Croninově knize. Podle Cronina se např. firma Israel Aerospace Industries účastní na více než 50 projektech financovaných EU (s. 96). Obzvlášť jeden z nich si zaslouží více pozornosti: CAPECON - projekt, pod který údajně spadá vývoj vojenských bezpilotních letadel pro civilní účely. Jde však o ta samá bezpilotní letadla, o kterých britský soudce Thomas Bingham v roce 2009 prohlásil, že jdou „za hranici lidské akceptovatelnosti" (s. 96).

Spolu s opovrženíhodnými praktikami ve financování vývoje technologií, které by mohly být použity k porušování lidských práv, je zde i fakt, že téměř neexistující kontrola udílení grantů vede nevyhnutelně též k financování společností a organizací se sídlem na okupovaném palestinském území. EU opakovaně odsuzuje osadnické aktivity, nicméně jak Cronin upozorňuje, nebrání to např. francouzskému prezidentovi Sarkozymu v tom, aby mluvil v roce 2008 v Jeruzalémě o „upevňování spolupráce v oblasti obchodu, ale také s izraelskými univerzitami" (s. 127). A to v době, kdy francouzské firmy Veolia a Alstom usilovně pracují na stavbě železničního spojení (rychlodráhy) mezi izraelskými osadami ve Východním Jeruzalémě a osadami na okupovaném Západním břehu, v důsledku čehož dojde k upevnění izraelské kontroly nad oblastí. Toto je pouze jeden z Croninem zdůrazněných příkladů pokrytectví lídrů EU. V záři reflektorů mluví lídři o podpoře lidských práv a mezinárodního práva, ale v zadních místnostech slibují podnikatelské elitě veškerou pomoc potřebnou k tomu, aby mohla profitovat z utrpení Palestinců.

Měřítkem tohoto pokrytectví bylo, že když Hamás vyhrál v roce 2006 volby do Palestinské legislativní rady, odmítly USA (následovány evropskými protějšky) uznat legitimitu Hamásu k sestavení vlády národní jednoty. Tento postoj se stal ještě absurdnějším poté, co britský poslanec evropského parlamentu Edward McMillan Scott vyzdvihl volby coby „model pro širší arabskou oblast" (s. 58).

Vedle podrobného souhrnu obchodních dohod a společných podniků mezi EU a Izraelem se Cronin zabývá izraelskou propagandou v Evropě, takzvanou izraelskou lobby. Zvláště vyzdvihuje důležitost dvou z nich, The European Friends of Israel (EFI) a The Transatlantic Institute.. Obě kombinují pohostinství s propagandistickou kampaní, aby bránily Izrael proti kritice a prosazovaly své zájmy v Evropě. Jedním z veřejně deklarovaných cílů EFI je čelit „očerňující propagandě" používané protivníky Izraele. Tento výrok se zdá být absurdním, když uvážíme roli EFI při šíření takzvaných „fakt" v průběhu útoku na Gazu v roce 2009. Jeden z nich obsahoval nepodložené tvrzení, že vedení Hamásu se skrývalo v bunkru pod nemocnicí Shifa a že bombardování školy OSN v Gaze bylo ospravedlnitelné, protože Hamás vedl z takovýchto škol útoky(s. 139).

Transatlantic Institute je odnoží notoricky známého American Jewish Committee (Americký židovský výbor, ACJ). AJC je organizací, která uplatňuje obvinění z antisemitismu proti oponentům izraelské politiky, včetně uznávané kanadské autorky židovského původu Naomi Klein (s. 143). I když zatím nemá takový hegemonický vliv jako americká izraelská lobby v USA, zahrnují tyto organizace členy evropského parlamentu a mnoho důležitých podnikatelů. Jako organizace jsou také velmi dobře financované. Jak poznamenává Cronin, zdroje jejich příjmů nejsou uvedeny na seznamu „zájmových zástupců" EU (lobbistů), což poukazuje na nedostatek transparentnosti v celém procesu lobbování (s. 142).

Nedávno byly v Bruselu otevřeny kanceláře B'nai B'rith (nejstarší světová sionistická organizace) a The European Jewish Congress (který se chlubil svou rolí v lobbování u evropských poslanců ve věci oslabení rezoluce o operaci Lité olovo, s. 148), organizací, které neochvějně podporují izraelské války. Z tohoto hlediska se nezdá, že se evropsko-izraelské vztahy stanou více transparentními a je spíše pravděpodobné, že bubnování k dalšímu konfliktu bude pokračovat s tím, jak bude zlehčováno utrpení Palestinců.

Croninova kniha je poměrně dost depresivní. Škála výzbroje nastavená proti těm, kdo bojují za spravedlnost pro Palestinu, je ohromná. Zdá se, že EU je nyní - počínaje svým zapojením do „matice kontroly" používané k rozdělení a podrobení okupovaných území, přes budování sítí obchodních a politických zájmů a navzdory oficiálním prohlášením o opaku - plně angažována v podpoře okupace. Cronin se nezabývá řešením těchto problémů. Pro přehled zmíním, že podporuje jednostátní řešení. Hovoří o zřejmé nemožnosti dosažení dvoustátního řešení poté, co Izrael skrze desetiletí brutální okupace zardousil potenciál nezávislé Palestiny (s. 161).

Rolí EU je následovat postoj USA k dvoustátnímu řešení. Požaduje rovněž, aby Hamás uznal Izrael v jeho stávajícím uspořádání. Tyto postoje ukazují, že závazek EU k mírovému urovnání sleduje pouze agendu izraelského establishmentu směřující k definici Izraele jako čistě židovského státu. To potlačuje legitimní naděje velké arabské menšiny žijící v Izraeli, nemluvě o ignorování neutěšené situace Palestinců, jejichž půda je po desetiletí vyvlastňována.

Cronin zakončuje svou knihu rozborem argumentů ve vztahu k bojkotu izraelských produktů. Zcela správně odmítá kritiku těch, kdo tvrdí, že taková kampaň příliš připomíná druh bojkotu z 30. let 20. století v Německu, který nacistický režim zaměřil na židovské obchody. Takto vedená kritika je jasně chybná, protože spojuje izraelské ekonomické zájmy s židovstvem jako takovým. Do toho spadají i obvinění z antisemitismu, která podporovatelé Izraele často používají k umlčení protivníků. Jak Cronin připomíná, ekonomický bojkot byl úspěšně použit proti apartheidní Jižní Africe.

Zatímco sympatizuji s Croninovými požadavky na jednotnou mezinárodní kampaň proti legitimizaci izraelského jednání ze strany Evropské unie, jsem skeptický vůči vlivu takové kampaně, která by byla vedena čistě jen parlamentní cestou. Požadavky, aby EU pozastavila svou spojeneckou dohodu s Izraelem a omezila obchodní výhody, které mu uděluje, by zajisté představovaly druh ekonomického tlaku, který by mohl vést k drobným změnám v izraelské politice. Můžeme ale skutečně očekávat, že političtí zástupci, jak v členských státech EU, tak v samotném evropském parlamentu, iniciují opatření, která jsou jasně proti jejich omezené zištnosti? Skoro se zdá, jakoby šel Cronin proti tezím své vlastní knihy. Cožpak nevěnoval téměř 200 stránek svého textu ukázce toho, jak jsou ti samí političtí zástupci namočeni hluboko po kolena v bahně tohoto konfliktu skrze síť obchodních a zájmových skupin, které je v jejich bruselských kancelářích činí tak dobře poslušnými?

Problémem není jen to, že EU postrádá odvahu a morální autoritu vůči obchodům s Izraelem, ale spíše to, že celá struktura politického procesu je řízena směrem k udržení a obhajobě nespravedlností, které vidíme v Palestině. Zájmy izraelských politiků a důležitých obchodníků se shodují s jejich evropskými protějšky v téměř každé otázce hospodářské či zahraniční politiky. A jsou to tyto hluboce zakořeněné ekonomické vazby, které dosahují z Evropy do Izraele a do USA, slouží vládnoucí třídě a odsouvají na vedlejší kolej neúnosnou situaci Palestinců. Croninova kniha poskytuje důležitý popis sítě zištných stran, které profitují z palestinského utrpení. Knihu by si měli přečíst všichni aktivisté zapojeni do tohoto boje. Pro přechod od analýzy k účinné akci se ale musíme podívat za hranice parlamentních řešení, blíže ke kořenům ekonomických a politických struktur, které udržují nerovnosti..

 

David Cronin, irský novinář a autor knihy Europe's Alliance With Israel : Aiding the Occupation vystoupil dne 5. dubna 2011 v panelové diskusi „Mír na Blízkém východě, okupace a role EU" na Novotného lávce v Praze od 18.30, pořádané iniciativou Ne naším jménem! - Iniciativa za spravedlivý mír na Blízkém východě. Zveřejněný text byl prezentován na jeho nedávném přednáškovém turné po Belgii, Británii a Irsku.

 

Ne naším jménem! - Iniciativa za spravedlivý mír na Blízkém východě

Kontakt: Eva Nováková (775 666 988), Zdeněk Jehlička (731 959 574)

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře