Facebook Twitter RSS
Czech English French German Russian Spanish

Zapadlá demokratizace

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • zapadly-hummer
Volby v Iráku mají svou vzorností jen umožnit Baracku Obamovi přesunout 50 tisíc vojáků do jiných amerických válek, Irák ale posouvají na pokraj chaosu.

Otázka, zda volby na Blízkém východě v době, kdy celý region vojensky ovládají Spojené státy a svými miliardami finančně manipulují Saúdská Arábie či Írán, mají vůbec smysl, není jen řečnická. Pokud si na ni ale přesto odpovíme „Ano", musíme na nynější irácké hlasování nahlížet prizmatem výhradně zájmů USA a Baracka Obamy.

Odchod amerických jednotek z Iráku byl jedním z jeho předvolebních hitů, který se spolu s většinou ostatních americkému prezidentovi ve slibované podobě naplnit nepodařilo, a tak nyní v iráckém hlasování vidí jednu z možností, jak si zachovat alespoň zbytek tváře.

„Hlasování dalo jasně najevo, že budoucnost Iráku patří iráckému lidu," nechal se dokonce unést nejvyšší představitel okupační mocnosti, nejspíš při vidině, že bude s to dostát svému závazku stáhnout k poslednímu srpnu bojové jednotky (a poslat je do Afghánistánu) a zbylých 50 tisíc vojáků pak ke konci roku příštího (aniž by se přitom ovšem zmínil o více než stovce tisíc žoldáků z amerických bezpečnostních agentur, kteří v Iráku podle všeho zůstanou i poté).

Budiž. Spojené státy během dosavadních sedmi let na okupaci Iráku utratily přes 800 miliard dolarů, a tak je ovšem teze o „irácké budoucnosti v iráckých rukou" krajně podezřelá. Tím spíš, že bez ohledu na konečné výsledky voleb, které se budou sčítat ještě pár dní až týdnů, lze už dnes konstatovat, že jejich vítězem budou šíité tvořící 60 procent všech iráckých muslimů. A s nimi i sousední šíitský Írán.

Je ironií osudu, že právě svržení režimu Saddáma Husajna otevřelo Západem nenáviděnému Teheránu dveře k tomu, aby využil náboženských, historických a i jinak tradičních vazeb a začal v Iráku prosazovat svůj politický vliv ve snaze proměnit ho v jakýsi „perský Irák". A to určitě není meta, o níž Západ po celou dobu krvavě - podle amerických akademických odhadů invaze USA zavinila smrt více než milionu Iráčanů - usiloval.

Nynější relativní klid, který v Iráku panuje a dává mnoha politikům na Západě argumenty k samolibé oslavě svých demokratizačních schopností, je přitom klidem jen Potěmkinovským. Mnozí analytici se totiž shodují, že po úplném odchodu amerických jednotek (pokud takový okamžik samozřejmě někdy nastane, nicméně vzhledem k mezím americké armády zřejmě ano) se v plné nahotě ukáže neschopnost zkorumpovaných iráckých bezpečnostních sil udržet v zemi pořádek. Různé scénáře přitom popisují obnovení prudkých sektářských bojů, které by mohly vést až k rozpadu země podél šíitsko-sunnitsko-kurdských hranic. Jak konstatoval jistý irácký blogger, „teprve pak uvidíme, kolik z těch, kdo jsou dnes s podporou USA u moci, raději prchne do zahraničí a v západních metropolích si kvůli obživě otevře orientální restauraci."

Byla by tu sice ještě možnost zkusit se nějak domluvit s Íránem, který by jistě v Iráku klid udržet dokázal, to by s ním ale USA a Západ musely přestat jednat z pozice síly a vyhrožovat mu neustále přitvrzováním sankcí kvůli jeho neexistujícímu vojenskému jadernému programu.

Pokud si tedy Iráčané sami stabilitu nezajistí a Američané tam z objektivních důvodů navěky zůstat nemohou, vnucuje se otázka, k čemu ony volby vůbec byly. Mimochodem, Obama říkal, že jsou prý milníkem. Čeho?

 

Publikováno v Literárních novinách

 

 

podporte-width

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře