1. Těch mrtvých z Afghanistánu máme víc než se uvádí. Naši novináři píší jen o těch, kteří měli konec kariéry mimořádně oslnivý. Tři letos a pět před časem. O těch se mluví.To jsou ti, kteří padli ve styku s nepřítelem. Ale pak jsou mrtví z nehod a dokonce i ze sebevražd. Ti se píší do jiných tabulek. Dohromady jsou naše ztráty víc než dvojnásobné. V novinách dojde jen na ty, kteří se dají snadno označit za hrdiny. Ti, co prostě spadli s autem ze skály, předávkovali se práškama nebo se prostě sesypali z vypětí a pak jim vypadl odjištěný granát z ruky, o těch se nemluví. Ale jsou.
2. Amíci jsou jen na základnách, kde je letiště. Všechny základny jsou obležené pořád. Jen dokud tam těch amíků bylo sto tisíc, měli dost lidí a techniky na sledování perimetru a tak bylo ostřelování základen menší. Dneska se to prostě nedá zvládnout. Základna je vždycky protáhlá, bo kopíruje údolí a je tam dráha pro letadla. Z hor létají rakety a miny. Všude kde dráha není, tam nejsou ani amíci. Tam se stává každou chvíli, že Tálibán odřízne zásobování na několik dní, týdnů i měsíců a tu a tam vběhne nějaká velká banda dovnitř a pak se střílí zblízka. Ostatně teď jsou dva takové případy. Stačí odříznout zásobování, počkat na špatné počasí a střílet po vrtulnících. Pak ti Afghánští vojáci zjistí, že jsou jen laciný frontový materiál a vzdávají se a dezertují.... a přidávají se k Tálibánu. Každý měsíc je v Afghanistánu dobyta, rozstřílena či jinak zničena nějaká základna afghánské armády. Pak se tálibové stáhnou, Amíci tam naběhnou s velkým haló, pobudou tam pár týdnů, předají to místním a vypadnou. A všechno se opakuje.
3. Naši velitelé, co se občas nechají v Afghánu vyfotit, jak přijeli za mužstvem, nemají ani ánung, jak to tam doopravdy vypadá. Přiletí letadlem, udělají pár fotek, jdou do bunkru, vyslechnou hlášení a letí domů. Nikdo nikdy nejel s mužstvem na patrolu, nikdo se ani na kilometr nepřiblížil k plotu či zdi základny. Nikdy nebyli ani vzdáleně pod palbou a nikdy se nepodívali na terén jinak než z desetikilometrové výšky nebo na fotkách. Prý v tomto vynikal Stropnický. Místní nejvyšší velitel (plukovník, generál) ten cítil povýšení a řekl ministrovi, co chtěl slyšet, ten rozdal medaile a vypadl.
4. V Afghánu je neuvěřitelně komplikovaný terén. Jakákoliv smysluplná silnice po které se na základnu vozí zásoby, ta se kroutí a klikatí a je nekonečně dlouhá. Neexistují žádné ani přibližně přímé směry. Cesty sice jsou, ale tak pro osla a někdy ani to ne. Tálibán nemá nikde ani nejmenší problém kteroukoliv silnici uzavřít. Pak přiletí drony, několik dní se pročesává prostor nejprve bezpilotně, pak pilotně, pak z vrtulníků a pak se tam teprve může jet. Jeden Tálibánec s padesáti náboji, které vhodně nadělají díry do potahu náklaďáku dokáže spustit akci za miliony a miliony dolarů, rozvrátit zásobování a ještě to přežít. Jediné zásobování pak funguje letecky a kolem každého dopravního letadla krouží stíhačky, Thunderboldy a kdo ví co ještě, aby vůbec mohlo přistát.
5. 90% všech sil se spotřebovává na hlídání příjezdových cest. Armáda NATO potřebuje skoro všechny své zdroje jen na to, aby vojáci neměli hlad, měli čím bojovat a mohli si vyčistit zuby pastou. Sto metrů od každé silnice začíná území nikoho, tedy Tálibánu, který si tam dělá co chce. Jediný důvod, proč Tálibán nekontroluje 100% území není v efektivitě našich čackých vojáků, ale v tom, že leckde ty Tálibánce nemají rádi. A tak tam vládne jiný warlord, který třeba bere prachy i od Američanů. Zvláště dokonalí v tomto byli italští vojáci, kteří platili vysloveně výpalné, že se na ně nebude střílet. A jsou dodnes nejúspěšnější kontingent co do ztrát. Na boj s nepřítelem se dá vyčlenit sotva deset procent techniky a vojáků.
6. Zatím to všechno funguje jen proto, že jsou vojáci dobře placení (prý lépe než si myslím, ale částku neřekl) a vědí že v případě toho nejhoršího mohou odletět. Zatím Tálibán nemá prostředky na to, aby zastavil letecký provoz a nemá zatím na to sestřelovat letadla při startu nebo přistávání. Ale to je jen otázka času. Celá mise skončí tak, že na základnách zůstanou vojáci, co se nedostali pryč a nikdo se nedostane k nim. Jednoho dne budou ustupující vojáci NATO stát za Amurdarjou na bývalém sovětském území a budou rádi, že to přežili. Směrem do Pákistánu se ustupovat nedá. Nakonec bude rozhodovat Putin, kdo se z té slavné vojenské mise NATO zachrání a kdo ne.
Tolik můj nový kamarád... Viděl jsem jeho vyznamenání, znám jeho jméno a co jsem vyslechl, to jsem napsal. Pokud přijde nějaký jiný voják, který to vidí jinak, rád to otisknu.