Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Proč není na Středním východě mír? napsal Philip Carl Salzman

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Mír na Středním východě není možný, protože pro obyvatele Středního východu jsou důležitější jiné hodnoty a cíle než mír. Nejdůležitější jsou pro ně věrnost svému rodu, klanu, kultu a čest, kterou tato věrnost přináší.

Před rozmachem islámu zde neexistovala loajalita nad rámec kmene nebo kmenového svazu. S islámem byla definována nová, širší úroveň loajality. Všichni lidé byli rozděleni na muslimy a nevěřící a svět byl rozdělen na Dar al-Islam, území věřících a míru, a Dar al-harb, území nevěřících a války. Podle kmenové definice loajality, by se muslimové měli sjednotit proti nevěřícím a získat nejen čest a respekt, ale také odměnu v nebi.

Čest je získána vítězstvím. Prohra je považována za hluboce ponižující. Pouze vyhlídka na budoucí vítězství a znovuzískání cti žene lidi vpřed. Příkladem je arabsko-izraelský konflikt, během kterého dokázali nenávidění židé opakovaně porazit armády arabských států. Prohry neznamenaly pro Araby ani tak materiální katastrofu, jako především kulturní pohromu, při které byla ztracena čest. Jediný způsob jak ji získat zpět je porazit a zničit Izrael, což je i nepokrytým cílem Palestinců žijících: "mezi řekou (Jordánem) a mořem (Středozemním)". To je důvod proč žádná dohoda o území a hranicích mír nepřinese: mír čest nevrátí.

My na Západě, na rozdíl od obyvatel Středního východu, milujeme "oběti". Ale co když jsou tito lidé pouze obětí nedostatků své vlastní kultury?

  • proc-neni-na-strednim-vychode-mir-napsal-philip-carl-salzman

Žít jako antropolog v pasteveckém táboře mezi nomády z kmene Yarahmadzai v poušti íránského Balúčistánu mi pomohlo pochopit některé překážky pro mír na Středním východě. Co je zde zřetelně vidět, je silná rodová a skupinová loajalita při obraně a solidarita. A také politická opozice mezi jednotlivými rody, ať už malými nebo velkými [1]. To nastolilo otázku, zda může v systému založeném na opozici nastat mír.

Mír na Středním východě není možný, protože pro obyvatele Středního východu jsou důležitější jiné hodnoty a cíle než mír. Nejdůležitější jsou pro ně věrnost svému rodu, klanu, kultu a čest, kterou tato věrnost přináší. Toto jsou zde udržované a oslavované primární hodnoty, jsou to kulturní imperativy. Pokud nastane konflikt a dvě strany konfliktu jsou definované podle své loajality a věrnosti, pak je konflikt považován za korektní a přiměřený.

Výsledky absolutní oddanosti rodu nebo kultu a na ní založené opozici proti všem ostatním lze pozorovat napříč historií Středního východu, včetně moderní doby, kde o konflikty rozhodně není nouze. Turci, Arabové a Íránci vedli vojenská tažení proti Kurdům. Křesťané, jezídové, stoupenci Bahá'í, židé a další byli a jsou cílem etnických čistek. Arabové a Peršané, sunnité a šíité se snaží nad sebou navzájem získat nadvládu při soupeření, které bylo jedním ze základních příčin irácko-íránské války, režimu Saddáma Husajna a současné katastrofy v Sýrii. Turci vpadli na řecký pravoslavný Kypr v roce 1974 a okupují ho dodnes. Několik muslimských států třikrát napadlo maličký židovský stát Izrael a Palestinci každodenně oslavují vraždy židů.

Někteří lidé na Středním východě a na Západě raději obviňují z problémů Středního východu vnější svět, například západní imperialisty. Je však poněkud zarážející tvrdit, že místní obyvatelé nemají žádnou odpovědnost za své činy a žádný vliv na vlastní region, který se nachází v katastrofálním stavu, region kde jsou vysoce rozvinuté pouze konflikty a brutalita, ale lidský rozvoj je podle všech světových měřítek na velice nízké úrovni.

Jestliže chceme porozumět místním konfliktům z hlediska lokálních podmínek a vlivů, tak první věcí, kterou je třeba pochopit je, že od dávných dob po současnost je arabská kultura založena na kmenové kultuře beduínů. Většina populace severní Arábie byla v době vzniku islámu beduínská a v období prudké expanze následující po přijetí islámu byla arabská muslimská armáda složena z beduínských kmenových jednotek. Beduíni, jež byli převážně nomádi a pastevci, se kvůli obraně a bezpečnosti formovali do jednotlivých kmenů. [2]

Základem beduínských kmenů byly skupiny zformované kolem mužské rodové linie. Pokud byli v konfliktu blízcí příbuzní, tento konflikt aktivoval pouze malou skupinu. Při konfliktu vzdálenějších příbuzných, byla pak skupina zatažená do konfliktu mnohem větší. Pokud například vznikl konflikt mezi skupinou bratranců, pak nikdo jiný do konfliktu nezasahoval. Jestliže měli konflikt členové větších kmenových sekcí, pak se všichni příbuzní a větší skupiny v rámci kmenové sekce sjednotili proti té druhé. Pro účast v konfliktu bylo tedy zásadní, do které skupiny člen kmene podle svého názoru patřil.

Vztahy mezi skupinami rodových linií v rámci kmene byly vždy z principu opoziční. Kmen jako celek pak vnímal sám sebe vždy opozičně vzhledem k ostatním kmenům. Určující vztah mezi demografickými skupinami stejného původu by se tedy dal nazvat jako rovnovážná opozice. Nejsilnější politickou normou mezi členy kmene byla loajalita a aktivní podpora příslušníků rodových skupin, ať už malých či velkých. Zde vždy platilo, že na prvním místě je podpora bližších příbuzných před vzdálenějšími. Odměnou za loajalitu byla čest a respekt. Nepodporovat svůj rod bylo považováno za nečestné. Systémovým výsledkem pak často byla patová situace, ve které hrozba plně rozvinutého konfliktu s druhou stejně odhodlanou skupinou stejné velikosti sloužila jako odstrašování proti lehkovážným dobrodružstvím. Že v celé kmenové historii nevzniklo mnohem více konfliktů, je právě výsledkem této odstrašující hrozby.

Před rozmachem islámu zde neexistovala loajalita nad rámec kmene nebo kmenového svazu. S islámem byla definována nová, širší úroveň loajality. Všichni lidé byli rozděleni na muslimy a nevěřící a svět byl rozdělen na Dar al-Islam, území věřících a míru, a Dar al-harb, území nevěřících a války. Podle kmenové definice loajality, by se muslimové měli sjednotit proti nevěřícím a získat tak nejen čest a respekt, ale také odměnu v nebi.

Čest je získána vítězstvím. [3] Sebeobětování je chvályhodné, ale čest přináší vítězství. Prohrát a být obětí není v arabské společnosti respektovaná pozice. Prohrát při politickém boji má za následek ztrátu cti. Je to intenzivně pociťováno jako ztráta, která musí být napravena. Prohra je považována za hluboce ponižující. Pouze vyhlídka na budoucí vítězství a znovuzískání cti žene lidi vpřed. Příkladem je arabsko-izraelský konflikt, během kterého dokázali nenávidění židé opakovaně porazit armády arabských států. Prohry neznamenaly pro Araby ani tak materiální katastrofu, jako především kulturní pohromu, při které byla ztracena čest. Jediný způsob jak ji získat zpět je porazit a zničit Izrael, což je i nepokrytým cílem Palestinců žijících: "mezi řekou (Jordánem) a mořem (Středozemním)". To je důvod proč žádná dohoda o území a hranicích mír nepřinese: mír čest nevrátí.

Nic z výše uvedeného není arabských komentátorům, kteří často na kmenovou podstatu jejich kultury a společnosti odkazují, neznámé. V dnešní době žije samozřejmě velmi málo obyvatel Středního východu ve stanech. Ale jak vesničané, tak lidé z měst vychází ze stejných kmenových předpokladů a sdílí stejné hodnoty. Podle tuniského intelektuála Al-Afif al-Akhdara si Arabové cení své "kulturně zakořeněné kmenové mstivosti" a z ní vyplývající "zaryté, temné mentality msty".[4] Bývalý tuniský prezident Moncef Marzouki řekl: "Potřebujeme ideologickou revoluci. Naše kmenová mentalita zničila naši společnost."

Dr. Salman Masalha, izraelský Drúz a literární vzdělanec, tvrdí:

"Kmenová podstata arabských společností je hluboce zakotvená v minulosti a její kořeny sahají napříč arabskou historií až do předislámské éry. ... Jelikož arabské společnosti jsou ze své podstaty kmenové, pak různé formy monarchie a emirátů jsou přirozeným pokračováním této zakořeněné sociální struktury, ve které je kmenová loajalita nade vše."

Mamoun Fandy, americký vědec egyptského původu, napsal pro saudské noviny Asharq Al-Awsat:

"Arabové nebyli, dokonce ani po příchodu islámu, nikdy lidmi idejí, kteří by se snažili o rozvinutí intelektuálního pohledu na sebe samé a na okolní svět. Jsme spíše lidé pokrevních vztahů a rodinných vazeb, nebo, jak říkáme v Egyptě, 'Shalal'. ... Navzdory faktu, že islám byl největší ideologickou revolucí v naší historii, jsme my, Arabové, dokázali přizpůsobit islám potřebám kmene, rodiny, klanu. Islámská historie začala jako intelektuální revoluce a jako revoluce idejí a států; nicméně s počátkem ortodoxního chalífátu byla proměněna v něco jako kmenový stát. Stát islámu se stal státem Umajjovců, následně Abbásovců, pak Fátimovců, a tak dále. To znamená, že nyní máme historii kmenů místo historie idejí. ... Odešla tato kmenová historie, společně s kmenovou a rodinnou loajalitou a upřednostňováním pokrevních vztahů před myšlenkovými principy po 'Arabském jaru' navždy? Samozřejmě, že ne. Ve skutečnosti se stalo to, že rodiny a kmeny se zamaskovaly rouškou revoluce v Jemenu a Libyi, a v Egyptě opozice sestává spíše z kmenů než z konceptů."


Mnoho lidí na Středním východě vidí to neštěstí kolem sebe a obviňují z něj vnější svět: "Je to vina židů." "To způsobili Britové." "Za to můžou Američané." [5] Mnoho západních akademiků a komentátorů tvrdí to samé, čímž tuto teorii, která popírá historii, legitimizují nálepkou "postkolonialismus" Ale vzhledem k tomu, že kmenová kultura byla v této oblasti dominantní tisíc let od vzniku islámu a tisíce let před tím, je obviňování vnějšího světa za dynamiku v regionu stěží věrohodné. Nicméně "postkolonialisté" budou namítat, že poukazování na regionální kulturu jako na základ dynamiky v regionu je "obviňování oběti". My na Západě, na rozdíl od obyvatel Středního východu, milujeme "oběti". Ale co když jsou tito lidé pouze obětí nedostatků své vlastní kultury?Historie Středního východu, staletí kmenových válek a pokračující štěpení arabské společnosti, to vše svědčí o arabské kmenové kultuře a v systému zakořeněné opozici. Před moderní dobou mohly být dobré důvody držet se kmenové kultury a organizace. Státy a říše byly despotické, vykořisťující a silně závislé na otrocké práci a kmenová kultura dala některým lidem možnost zůstat nezávislými. V naší době, s novým modelem státního uspořádání, se vlády na Středním východě pokoušely založit státy, ale jejich úsilí se vždy hroutilo pod tlakem kmenové loajality a kmenových opozicí, jež s konstitučním státem příliš nesouzní. Vládci v regionu vždy nakonec přistoupili k donucování, aby si zachovali své pozice, což všechny muslimské státy v regionu učinilo despotickými.

Philip Carl Salzman je profesor antropologie na McGillově univerzitě v Kanadě.

[1] Philip Carl Salzman, Black Tents of Baluchistan, Washington, DC: Smithsonian Institution Press, 2000.

[2] Philip Carl Salzman, Culture and Conflict in the Middle East, Amherst, NY: Humanity Books, 2008.

[3] Frank Henderson Stewart, Honor, Chicago: University of Chicago Press, 1994.; Gideon M. Kressel, Ascendancy through Aggression, Wiesbaden: Harrassowitz, 1996.

[4] Citováno v knize Barry Rubin, The Long War for Freedom: The Arab Struggle for Democracy in the Middle East (Hoboken, NY: Wiley, 2006), 80-81.

[5] Ayaan Hirsi Ali, Infidel, NY: Free Press, 2007, p. 47. – česky vyšlo pod názvem Rebelka: odvrácená strana islámu, Ikar, 2008 (2016).

Překlad původního textu: Why There Is No Peace in the Middle East
Překlad: Jan Kuta
Zdroj:https://cs.gatestoneinstitute.org/11926/proc-neni-na-strednim-vychode-mir

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře