Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Fareed Zakaria: Jsou nejlepší dny Ameriky za námi?

  • Fareed_Zakaria_ExclusiveInterview

Jsem Američan, nikoliv náhodou zrození, ale volbou. Hlasoval jsem nohama a stal se Američanem, protože miluji tuto zemi a domnívám se, že je výjimečná. Ale když se dívám na dnešní svět a na silný proud technologických změn a globální konkurence, jsem z toho nervózní.

Patrně nejvíce mě znepokojuje skutečnost, že zatímco tyto tendence sílí, Američané se zdají neschopni pochopit rozsah výzev, kterým čelíme. Navzdory medializovaným tlachům u vzestupu Číny většina Američanů vychází z předpokladu, že USA jsou i nadále světovou jedničkou. Ale je to pravda?

Jistě, USA zůstávají největší světovou ekonomikou a zatím máme největší armádu, nejdynamičtější technologické společnosti a vysoce podnikavé klima. Ale to jsou jen obrázky toho, kde stojíme právě teď. Rozhodnutí, která vytvořila dnešní růst - rozhodnutí ohledně vzdělání, infrastruktury a tak dále - byla přijata už před celými dekádami. To, co dnes vidíme, je americká ekonomika, která vzkvétala díky politice a událostem 50. a 60. let: mezistátnímu dálničnímu systému, masivnímu financování vědy a technologie, systému veřejného vzdělávání, který nám svět záviděl, a velkorysé imigrační politice. Podívejte se na odpovídající opatření dnes - a budete se obávat budoucnosti.

Následující hodnocení pochází z různých seznamů, ale všechny hovoří o tomtéž. Podle OECD se naši patnáctiletí umisťují ve světě na 17. místě ve vědě a na 25. v matematice. Mezi vyspělými zeměmi jsme co do podílu vysokoškoláků dvanáctí (a je tomu už desítky let, kdy jsme bývali první). V návštěvnosti základních škol jsme devětasedmdesátí. Naše infrastruktura je hodnocena jako třiadvacátá na světě, daleko za každou významnější vyspělou ekonomikou. Údaje o americkém veřejném zdraví jsou pro bohatou zemi zarážející: Podle studií OECD a WHO jsme v očekávané délce života sedmadvacátí, v cukrovce osmnáctí a první v obezitě. Je řada oblastí, ve kterých jsme dosud jasně první, ale nejde o ty, jimiž bychom se zrovna mohli chlubit. Máme nejvíce střelných zbraní. Máme mezi bohatými zeměmi nejvyšší kriminalitu. A samozřejmě máme zdaleka největší dluh na celém světě.

Vzestup zbytku světa

Harvardský profesor historie Niall Fergusson v knize Civilization: The West and the Rest napsal, že dominance Západu byla způsobena tím, že si v průběhu 500 let Západ osvojil šest klíčových věcí, které Fergusson nazývá „tajným receptem západní civilizace". Je to ekonomická konkurence, moderní věda, vláda zákona, soukromé vlastnictví, moderní medicína, konzumní společnost a pracovní etika. Když si ostatní národy uvědomily, proč Západ vyhrál, mohla i u nich proběhnout technologická revoluce. Mohly najednou produkovat více zboží a služeb než dříve, provádět rozumnější dělbu práce a táhnout za jeden provaz. Podobný svět se nyní rozprostírá před očima Spojených států, ale zdá se, že nejsou připraveny se radikálně přizpůsobit současnému vývoji a tempu okolního světa; jediné reformy, o kterých se doma hovoří, lze připodobnit k přeskupení židlí na palubě potápějícího se Titanicu.

Ve Washinghtonu se vede diskuse o všem, co není důležité. Amerika řeší problémy krátkozrakým způsobem, protože je to pro ni snadné. Klíčem k pochopení, proč se tak děje, zůstává fakt, že se strany zaměřují na programy, které nemají širokou podporu ani vlivné skupiny v pozadí. Neznamená to, že naše demokracie nefunguje, naopak, znamená to, že funguje až velice dobře. Americká politika je totiž hyperohledná vůči zájmům voličů. A tyto zájmy směřují k tomu, uchovat stávající - spíše než investovat do budoucna. Nemáme zde žádné vlivové skupiny, které by lobbovaly za inovace v průmyslu, pouze za zachování existujících, mnohdy prodělečných továren. Celý systém je nastaven tak, aby uchovával současné výhody, dávky a skulinky v zákonech. Federální vláda utratí v přepočtu 4 dolary na člověka staršího 50 let, zatímco na člověka mladšího 18 let je to pouhý dolar, což je hrozná ukázka toho, jaké jsou naše současné priority.

Rizika úspěchu

Jak to že se naše priority tak změnily? Před několika lety napsal ekonom Mancur Olson knihu The Rise and Decline of Nations (Vzestup a pád národů). Při představení knihy byl vyzván, aby řekl, co si myslí o podivném paradoxu souvisejícím s druhou světovou válkou: proč Velká Británie, která válku vyhrála, upadla do recese, zatímco Německo, které ji prohrálo a skončilo v troskách, od války rok od roku mohutně rostlo.

Olson došel k závěru, že to byl paradoxně úspěch, který mohl za stagnaci Británie; katastrofa Německu naopak pomohla. Téměř úplné zničení mu dalo šanci nejen kompletně přestavět infrastrukturu, ale také změnit zastaralé zařízení a instituce. Němci zkrátka mohli díky porážce začít úplně od nuly. Britská společnost se místo toho vydala na cestu zpohodlnělého růstu, její politické a ekonomické uspořádání bylo čím dál více komplikovanější a zaměřovalo se spíše na distribuci než na růst. Odborové organizace, sociální stát, protekcionistická politika a masivní půjčování všem znevýhodnilo Británii v mezinárodní soutěži. Její systém se stal příliš sklerotickým a motor se časem zadrhl, zatímco poválečné Německo se v Evropě stalo tím, kým je dnes pro Západ Čína.

Úspěch USA je také podobně sklerotický; již více jak jedno století jsme lídrem celého světa a naše opakovaná ekonomická, politická a vojenská vítězství nás vedou k jistotě, že to tak bude navždy. Máme nějaké výhody, ano, když přijde krize, naše velká, patnáctibilionová ekonomika je schopna odolat, zatímco státy jako Řecko a Irsko například současná krize přibrzdila.

My Američané ale nemáme příliš zájem naučit se něco od okolního světa. Myslíme si, že Amerika je globální společnost jenom proto, že tvoří samotné centrum globalizace. Ale ve skutečnosti je americká ekonomika velmi úzkoprsá, například vývoz tvoří jen asi 10 % objemu celé ekonomiky. Srovnejte to s řadou evropských zemí, kde je polovina ekonomiky založena na exportu a pochopíte, proč jsou tyto země v mezinárodní soutěži úspěšnější. Úspěšné společnosti se mohou stát sklerotickými. Řešením je zůstat flexibilní.

Co věděli otcové zakladatelé

Státy severní Evropy - Dánsko, Švédsko, Norsko a Finsko - vytvořily fascinující ekonomický model. Jejich hospodářství je extrémně otevřené a tržně založené, řada z nich dosahuje tradičně vysokých hodnocení v tabulkách Heritage Foundation, a přitom jsou to štědré sociální státy provádějící rozsáhlé reformy s cílem zabezpečit budoucí růst. V posledních letech rostly téměř stejně rychle a někdy i rychleji než USA nebo Německo.

Amerika samozřejmě nemůže jednoduše zkopírovat severský model, protože Američané by se vzbouřili proti takto vysokým daním, které Severoevropané platí. Americký systém je více dynamický, podnikavý a méně rovnostářský než v Evropě a rozhodně takový zůstane. Nicméně situace severských evropských států je dobrým příkladem toho, jak státy mohou zůstat dlouhodobě konkurenceschopnými a flexibilními.

Americké firmy jsou samozřejmě velmi efektivní, vláda ale ne. Problém Washingtonu je, že špatně alokuje zdroje. Utrácíme příliš mnoho peněz na dotacích pro bydlení, zemědělství a zdravotnictví, což v mnoha případech narušuje ekonomiku. Na druhou stranu utrácíme příliš málo v oblasti vědy, technologií, inovací a infrastruktury, což by naopak mělo být klíčem k vytváření blahobytu a pracovních míst v budoucnu.

V posledních letech jsme si s tím sice vystačili, ale nebude to trvat donekonečna; zdroje se tenčí a my budeme muset prostředky a cíle vynakládat mnohem strategičtěji. A není to otázka příliš velké nebo příliš malé vlády či snad příliš malé nebo velké spotřeby. Potřebujeme někde více, někde méně vlády, stejně jako spotřebu někde snížit a jinde zvýšit. Náš politický systém je přitom alergický na kompromisy a praktická řešení a jakékoli narážky na změny Ústavy jsou dopředu odsouzeny jako nevlastenecké, protože máme přece geniální systém stvořený polobohy v 18. století, kteří se jednou stali našimi vzory, a tak to tak musí zůstat navždy.

Otcové zakladatelé byli skutečně kosmopolitními osobnostmi, které se nebojí učit od druhých a neustále přizpůsobují své názory. Zakladatelé byli moderní lidé prahnoucí po moderní zemi a byli by nejspíš velmi rozčileni, kdyby viděli, jak jsou jejich potomci neschopni sebereflexe.

Jak dokazují dopisy mezi Johnem Adamsem a Thomasem Jeffersonem, zakladatelé měli o Ameriku strach a velmi se báli o její úpadek. Můžeme směle tvrdit, že právě v korespondenci mezi Adamsem a Jeffersonem začala velká americká tradice obav z budoucnosti. V 50. letech jsme se obávali modernizace SSSR, v 80. letech vzestupu Japonska a nic se nám nestalo, ba naopak, všechny tyto obavy nám pomohly provést změny, které nám umožnily obnovit síly a posunout se vpřed. Dwight Eisenhover využil obav ze vzestupu SSSR k vybudování celoamerického dálničního systému, John Fitzgerald Kennedy reagoval na sovětskou výzvu ve vesmíru a dobyli jsme Měsíc.

Nejvíce skličující je tón současné debaty. V kontrastu s myšlením Adamse a Jeffersona je vidět triumfalismus, kterým nás zásobují naši politici. Zakladatelé Ameriku milovali, ale také věděli, že je to nedokončené dílo, které bude potřebovat změny, úpravy a opravy. V minulosti nám obava z budoucnosti dodávala sílu a sebereflexi. Doufejme, že tomu tak bude i dnes.

Z časopisu Time, 3. března 2011, přeložil a redakčně upravil Ondřej Šlechta

http://www.revuepolitika.cz

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře