bool(true) Až nebude Amerika... - Czech Free Press

Až nebude Amerika...

  • antiamer
Není to tak dávno, co vysoký čínský úředník, který zřejmě dospěl k závěru, že úpadek Ameriky a vzestup Číny je nevyhnutelný, v návalu upřímnosti k vysoce postavenému úředníkovi v USA poznamenal: "Ale nenechte, prosím, Ameriku klesnout příliš rychle. " Ačkoli nevyhnutelnost čínského primátu není ještě zdaleka jistá, úředník měl pravdu, že je třeba být obezřetný při očekávání pádu Ameriky.

 

Jestliže Amerika klopýtá, je pro svět nepravděpodobné, že by mu v budoucnu dominoval jeden vynikající nástupce – dokonce ani Čína. Mezinárodní nejistoty, zvýšené napětí mezi světovými konkurenty a dokonce přímo chaos jsou mnohem více pravděpodobnými výsledky.

Rozdrobený svět

Zatímco náhlá masivní krize amerického systému – například další finanční krize – by vedla k rychlé řetězové reakci vedoucí ke globální politické a ekonomické poruše, stabilní směřování Ameriky ke stále všudypřítomnému úpadku, nebo nekonečně rozšiřující se boje s Islámem by pravděpodobně nezplodily, ani v roce 2025, úspěšného globálního nástupce. Ani jedna z mocností nebude do té doby připravena na výkon role, které se, po pádu Sovětského svazu v roce 1991, očekává od Spojených států: vůdce nového, globálně spolupracujícího světového uspořádání. Mnohem více pravděpodobnější je rozvleklá fáze poněkud bezvýchodné transformace jak globální, tak i regionální moci, bez velkého vítěze a a s mnoha poraženými, v prostředí mezinárodní nejistoty a dokonce i smrtelného nebezpečí pro globální blahobyt. Spíše než svět, kde vzkvétají sny o demokracii, bude následovat hobbesiánský svět zdokonalené spolupráce na vnitrostátní bezpečnosti založené na různých fúzích autoritářství, nacionalismu a náboženství.

Vůdci druhořadých světových mocností, mezi nimi Indie, Japonsko, Rusko a některé evropské země, již hodnotí možný dopad úpadku USA na své národní zájmy. Japonci, strachující se z asertivní Číny, která dominuje asijské pevnině, mohou přemýšlet o užších vztazích s Evropou. Lídři v Indii a Japonsku mohou rozvažovat o užší politické a dokonce i vojenské spolupráci – v případě, že Amerika bude přešlapovat na místě a Čína půjde nahoru. Rusko, pravděpodobně uchváceno zbožným přáním (i škodolibým) nejisté americké budoucnosti, bude mít téměř jistě oči jen pro nezávislé státy bývalého Sovětského svazu. Evropa, zatím nesoudržná, bude zřejmě roztažena do několika směrů: Německo a Itálie k Rusku, kvůli obchodním vztahům, Francie a nejistá střední Evropa k politicky těsnější Evropské unii a Británie k rovnováze – tedy částečně k EU, ale při zachování jejího zvláštního vztahu s potápějícími se Spojenými státy. Jiní si mezitím mohou rychleji vybojovat své regionální oblasti: Turecko v oblasti staré Osmanské říše, Brazílie na jižní polokouli, a tak dále. Žádná z těchto zemí však bude mít potřebnou kombinaci ekonomické, finanční, technické a vojenské moci, aby mohla uvažovat nad dědictvím americké vedoucí role.

Čína jako nástupce? Zatím ne

Čína, vždy zmiňovaná jako potenciální nástupce Ameriky, má působivý císařský rodokmen a strategickou tradici pečlivě dávkované trpělivosti. A obě tyto vlastnosti byly rozhodující pro její ohromně úspěšnou, několik tisíc let dlouhou historii. Čína tedy obezřetně přijímá stávající mezinárodní systém, i když převažující hierarchii nepovažuje za trvalou. Je si vědoma, že úspěch nezávisí na dramatickém zhroucení systému, ale na jeho vývoji směrem k postupnému rozdělení moci. Kromě toho je realitou, že Čína ještě není připravena převzít plnou roli Ameriky ve světě. Pekingští představitelé si uvědomují, že v určitých hlediscích Čína bude ještě několik desítek let zaostávat nejen za Spojenými státy, ale také Evropou a Japonskem. V souladu s tím jsou čínští vůdcové omezeni ve veřejném domáháni se globálního vůdcovství.

V určité fázi by však mohl asertivní čínský nacionalismus vzrůst a poškodit mezinárodní zájmy Číny. Nacionalistický Peking by neúmyslně mohl mobilizovat silné regionální koalice proti sobě. Žádný z klíčových sousedů Číny – Indie, Japonsko a Rusko – není připraven uznat čínský nárok na místo Ameriky jako globálního vůdce. Dokonce hledají podporu u slábnoucí Ameriky, aby kompenzovali příliš asertivní Čínu. Výsledná regionální tahanice může být velmi prudká a intenzivní, zejména s ohledem na podobné nacionalistické tendence mezi sousedy Číny. Mohla by následovat akutní fáze mezinárodního napětí v Asii. Asie v 21. století by se pak začala podobat Evropě 20. století – násilné a krvelačné.

Zdroj: http://www.foreignpolicy.com/articles/2012/01/03/after_america?page=full