Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Petr Schnur: POZNÁMKY KE ZNIČENÍ LIBYE

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • Libya__GreenLibya
Předmluva

Rok 2011 je pro nás velmi poučný. Padlý mesiáš Barak „Canbutwillnot“ Obama oznámil světu v souvislosti s plánovaným palestinským státem, že žádná rezoluce OSN nemůže nahradit přímé mírové rozhovory mezi zainteresovanými stranami (sic! – Libye je toho nejlepším příkladem). Spojeným národům se podařilo něco, co předtím dokázal pouze hrabě Drákula: fyzicky přežít vlastní pohřeb.

Arabské jaro sice dopadlo podobně jako v roce 1968 to Pražské, nicméně nejpozději od okamžiku, kdy na Libyi spadl z nebe první americko-francouzsko-britský posel pravdy a lásky, začalo být jasné, proč se o něm Obama během své návštěvy Česka zmiňoval. Mnohé naznačuje, že důvodem jeho nostalgického pohledu do československých dějin nebyla ani tak sympatie pro demokratický socializmus jako spíše psychologická příprava světové veřejnosti na plánované restituční „jaro“ v muslimských zemích.

Českou levici tím tehdy dojal k slzám, mnohý její příznivec již viděl konec apokalyptických hrůz a Topolánkův kabinet bezmála pod pásy amerických tanků, které nám přinesou slibovaný kapitalizmus s lidskou tváří. Netuše, že perfektně inscenovaný Nobelův „peacemaker“ Obama ve vojenském akcionizmu dožene a v pohřbívání práva dokonce předhoní George W. Bushe. A jako by u nás mladí tušili, co zanedlouho přijde, „přemluvili bábu a dědka“ k účasti na českém volebním jaru - výsledek je všeobecně znám. Nic lepšího si konec konců oranžová levice nemohla přát. Nečasův kabinet za ni udělá špinavou práci, která ji nyní vynáší volební preference. A až ČSSD vyhraje volby a půjde do koalice ochotných s některým z dnešních vládních privatizátorů (s komunisty přece nemůže), pravděpodobně ujistí národ, že provedené „reformy“ nazpět šroubovat nemůže, protože musí dodržovat „evropské“ direktivy a směrnice. Jedině že by šla do konfliktu s Bruselem a Lisabonskou smlouvou, za kterou tak statečně lámala kopí. Ale zpět z českého podzimu do nekončícího surrealistického libyjského jara.

Jeho průběh, který se nám nějak protáhl do podzimu (a protáhne se ještě déle, neboť nová protektorátní vláda, pokud se dá vůbec dohromady, si bude muset zvolit nový lid), by se dal popsat jednou větou: poněkud dezorganizovaní (výraz, kterým občas německá masmédia peskují stagnující postup rebelů) povstalci obsazují lokality, které předtím humanitárně vylidnilo NATO svými bombami. Nyní nejde o nic jiného, než aby osa nezištných humanitárních pomocníků z Paříže, Londýna, Washingtonu, Bruselu, Ottawy, Rijádu a dalších metropolí ochotnické koalice nějakým způsobem konečně vojensky ukončila frašku zvanou „povstání libyjského lidu“ a „ochrana civilních obyvatel“. Povstání (a dnes již můžeme takřka se stoprocentní jistotou říci, že dlouho dopředu připravované a bombardujícími „osvoboditeli“  inscenované), které začalo žhářstvím, vraždami a masakry ze strany rebelů (srovnej m. j. první zprávy o průběhu nepokojů ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, AFP a BBC mezi 18. a 21. únorem), doprovázené válečnou propagandou a dezinformacemi  v zglajchšaltovaných masmédiích. Které bylo tak masové, že v obrazovém zpravodajství nebyl ani jediný záběr skutečných mas (o to více skupinek bůhví kde nesmyslně do vzduchu střílejících vousáčů: srovnej se záběry desetitisícových demonstrací z Tuniska nebo Egypta), a které by bez zásahu novodobé multi-kulti Legie Kondor bylo během týdne rychle a bez velkých obětí na životech potlačeno. Tak to přinejmenším naznačoval průběh ofenzívy libyjské armády, která během krátké doby, těsně před jednáním Rady bezpečnosti OSN o tzv. rezoluci 1973, získala nazpět všechna města obsazená povstalci. Ani v jednom případě nedošlo k pomstychtivým masakrům ze strany vládních sil. Není pochyby, že tato „všelidová a demokratická“ revoluce vejde do Guinessovy knihy rekordů. A to nejen svojí „kvalitou“, ale také výkonem, kterým se vyznamenala OSN na čele s generálním klaunem a který bezpochyby zůstane světu v paměti. Přesněji řečeno: ani ne tak duchovně zemdlené a politicky otupělé Evropě, ale dozajista Africe, Blízkému východu Latinské Americe.

Libye

V libyjské válce nejde jen o ropu. Ta sice představuje lákavou kořist, podobně jako celý ekonomický sektor čekající na zahraniční „investory“ a domácí privatizační hyeny. Libyjský trh představuje sice lukrativní nabídku, ale jen za předpokladu stabilních politických poměrů. Je záhadou, jakými prostředky je NATO, USA a EU budou chtít docílit. Dnes musí být již i Wall Streetu jasné, že „Gaddáfího režim“ měl více či méně podporu u většiny Libyjců a po nezištné humanitární podpoře koalice ochotných určitě ještě narostla. A až průměrný občan ztratí sociální vymoženosti, které doposud měl, bude možné počítat nejen s politicky, nábožensky a etnicky (kmenově), ale i sociálně motivovanými nepokoji. Alternativou k chaosu je brutální diktatura, která se bude držet u moci jen díky přímé vojenské pomoci USA, NATO a EU (zajímavé přitom bude pozorovat rozdělení úkolů mezi tuto „trojjedinou“ společnost). Je otázkou, zda máme co dočinění s bezmeznou a nepoučitelnou tupostí arogantní moci, která je zodpovědná ze svých činů pouze sama sobě, která v důsledku toho ztratila poslední zbytky soudnosti a je odsouzená k tomu, aby donekonečna opakovala chyby z minulosti. A sice tak dlouho, dokud nedojde k vnitřní implozi transatlantického impéria v důsledku politické degenerace i mentálního a ekonomického vyčerpání.  A nebo zda je v případě Libye důležitější zničit než ukořistit, snad právě v očekávání konkurzu vlastního Kartelu. Politické a ekonomické aktivity libyjské džamaharije na africkém kontinentu ukazují, že destrukce tohoto státu je přinejmenším v zájmu globálního kapitálu. A sice nejen euroamerického a saudského, ale podle všeho i čínského a ruského, jinak nelze chování obou konkurenčních mocností s právem veta racionálně vysvětlit. Je těžko představitelné, že by obě země byly tak naivní a skutečně věřily, že severoatlantickým stratégům šlo o ochranu civilistů a dialog mezi konfliktními stranami. Že neměly přehled o skutečné situaci v Benghází a jinde a že jejich rozvědky nedisponovaly informacemi o tom, jakým způsobem se libyjská „revoluce“ připravuje. Záhadou by rovněž zůstaly masové evakuace vlastních občanů před „humanitárním“ úderem feudálně-fundamentalisticko-demokratické koalice. Otázkou navíc zůstává (kromě role Dimitrije Medvěděva), proč Rusko a Čína neobvinily NATO z porušení Charty OSN, konkrétně čl. 27 odst. 3, který procedurálně stanovuje podmínky přijetí rezolucí RB. A proč alespoň formálně nesvolaly výjimečné zasedání tohoto mezinárodního grémia, nejpozději tehdy, když začalo dobývání Tripolisu. Samozřejmě s vědomím, že jakákoliv mírová iniciativa bude bombující trojkou zamítnuta, ale možnost prezentovat světu nahé císaře z Paříže, Londýna a Washingtonu by za normálních okolností musela být lákavá. Existuje pouze jedno racionální vysvětlení: nikdo z velmocí nemá zájem na svébytné a sebevědomé Africe. Útok na Libyi byl útokem proti nové africké emancipaci. Tento obecný problém lze rozdělit na dva celky, které sice spolu úzce souvisí, které ale mají svoje specifika.

Afrika jako celek

Zde je pokus o přehled libyjského ekonomického přínosu a tedy politického významu pro „černý kontinent“ v bodech. Než se k nim dostaneme, jedna zásadní poznámka. V plukovníkově Zelené knize jsou pasáže nejen o právech žen, ale i o budoucí významné roli Afriky ve světě. Svobodné a na cizích mocnostech nezávislé Afriky, budiž podrženo. Gaddáfímu patří zásluha a hluboký respekt, že nejen ideologicky, ale i kvazi konstitučně, reál politicky překonal tradiční arabský rasizmus vůči černochům. I toto je důvod, možná dokonce hlavní, krutých masakrů ze strany rebelů na černých lidech, ať již libyjských občanech nebo zahraničních dělnících. Jde o to rozbít tento pakt solidarity. A jistě není náhodou, že mezi nimi nenajdeme ani ženské, ani černošské tváře. Nyní k jednotlivým rezortům.

Ropa

Zásoby se odhadují na ca. 46, 6 miliard barelů (1 barel je 159 l). Jedná se o největší zásoby ropných rezerv v Africe, celosvětově na 8 místě. Prozkoumaná byla zatím pouze jen jedna čtvrtina země, je tedy pravděpodobné, že jsou naleziště ještě daleko větší. Z těch známých byla zatím těžba prováděna pouze na jedné pětině.

Produkce ropy je, lépe řečeno byla, v rukou Libyjské národní ropné společnosti LNOC. Její smlouvy obsahují nejtvrdší a nejpřísnější kondice na světě (tzv. EPSA-4-Systém). M. j. jsou podle nich partnerské vztahy možně pouze s LNOC samotnou nebo dalšími státními podniky, které si přitom zachovávají většinový podíl – 60% a víc. Tedy: zachovávaly. Stačí si přečíst tzv. program reforem protektorátní vlády, které její přechodná rada zveřejnila hned na začátku bombardování, a bude jasné, že faktické zastavení privatizace v Libyi (po zostření protestů veřejnosti proti privatizačním aktivitám v roce 2005 se ve vládě prosadila frakce, která zastávala a hlásala linii ‚libyanizace namísto liberalizace‘). První, co toto obskurní grémium bezprostředně po zahájení bombardování učinilo, bylo založení „Libyjské ropné společnosti“ v Benghází a novou „Centrální banku Libye“ – samozřejmě tamtéž. Hned uvidíme proč.

Banky a měna

Do dnešní doby vykazovaly výjimečně vysokou likviditu. Zatímco západní ekonomie bojují s obrovskými deficity, potvrdil MMF ve své výroční zprávě 2010, že Libye disponuje přebytkem 150 miliard dolarů. Libyjská Centrální banka operovala nezávisle na MMF. Sotva začala koaliční humanitární pomoc v podobě náletů, do Benghází se dostavili zástupci britského bankovního gigantu HSBC a italské UniCredit (druhá největší v Evropě).

Libyjské peníze sehrály rovněž důležitou úlohu v celoafrickém měřítku. A sice při založení tří afrických finančních institutů, které znamenaly další krok k finanční nezávislosti tohoto kontinentu na Evropě, lépe řečeno na Evropské unii: Africké investiční banky, Afrického měnového fondu a Africké centrální banky. Ve všech třech případech tvořil libyjský kapitál bázi podniku. Jeden příklad, co by to mohlo znamenat pro „sladkou Francii“. S pomocí Africké centrální banky, na základě libyjské měny, která je (pardon, byla) na rozdíl od eura a dolaru kryta zlatem, by si 14 bývalých francouzských kolonií mohlo vytvořit novou měnu, která by nahradila CFA-Franc. Ten totiž zabezpečuje francouzskou hospodářskou dominanci v těchto zemích. Třeba je právě tady nutné hledat odpověď na otázku, proč asi „socialistická opozice“ s takovou vervou vyzívala Sarkozyho k tomu, aby nezachraňoval pouze banky, ale také – s prostřednictvím humanitárních bomb a raket – nebohý, úpějící libyjský lid.

Voda

Libye odstartovala impozantní projekt „Great Man-Made River“, jehož cílem je zásobovat vodou těženou z obrovských vodních zásob ležících pod Saharou pobřežní města. 4 000 km vodního potrubí již dnes přivádějí ke spotřebitelům 6,5 milionů kubických metrů vody. Zásoby vody jsou gigantické. Území Německa by se jimi zaplavilo do hloubky 1000 metrů, a podle výpočtů vystačí na několik tisíc let. Uvidíme, za jak dlouho se na scéně objeví francouzské koncerny Veolia, Suez-Ondeo a nebo SAUR.

Africký komunikační satelit

Byl to opět libyjský kapitál, který propojil africký kontinent telefonem, rádiem, televizí, ale i moderními komunikacemi majícími uplatnění v kupříkladu v oblasti telemedicíny nebo dálkového studia. Toto bylo možné, protože Afrika dostala svůj první vlastní komunikační satelit, z velké časti financovaný libyjskými penězi (300 milionů dolarů). Na oběžnou dráhu se dostal v prosinci roku 2007.

Geopolitika

Libyjská vláda bojkotovala jak americký AFRICOM, tak severoatlantický „Středomořský dialog“ a „Středomořskou unii“ Evropské unie resp. Francie. Gaddáfí nazval tyto aktivity‚ neokoloniálním trikem s cílem zničit africkou a arabskou jednotu‘.

Sumarizace

Libyjská tragédie je zároveň tragédií africkou, útok na libyjskou džamahariji je neokoloniálním útokem na snahy o ekonomickou a politickou nezávislost Afriky.

Z OSN se vyvíjí politická nadstavba NATO, mezinárodní právo leží v kómatu, podobně jako právní stát, a nikoho v Evropě (kromě politické periferie a několika odborníků na právo) to nezajímá. Skuteční zločinci, kteří by se z porušení mezinárodního práva a válečných zločinů měli zodpovídat před mezinárodním soudním tribunálem, sedí v Paříži, Londýně, Washingtonu, Bruselu, Rijádu a v dalších mocenských centrech koalice globálního kapitálu.

USA, NATO a EU využívají tzv. islamisty k dosažení vlastních cílů: ke zničení arabských národních států vzešlých z antikoloniálního zápasu po II. Světové válce a k boji proti levicovým sociálně-politickým hnutím v islámských zemích. Možná již brzy budeme svědky posílení teroristických aktivit staré dobré Al-Kajdy v Alžírsku a Tunisku, Muslimského bratrstva v Egyptě (jeho syrská varianta, v žargonu masmédií „konzervativní sunité“, se nyní těší masívní západní podpoře v ozbrojeném povstání proti „Assadovu režimu“ – ve spolupráci s Tureckem a Saudskou Arábií). Západ kooperuje s fundamentalisticko-feudálními režimy v Saudské Arábii, Emirátech a jinde, které jsou ekonomicky plně zapojeny do nového neoliberálního světového pořádku. Trnem v oku jsou mu naopak národní státy liberálního islámu, které se – jaká to absurdita dějin! – při svém vzniku orientovaly na evropskou osvíceneckou státně-politickou tradici. Dramatická inscenace pro veřejnost „přítel-nepřítel“, „bojovník za svobodu-islamistický terorista“ má kromě náboru ochotných rekrutů pro pozemní operace tam, kde si NATO nechce nebo nemůže špinit ruce (Bosna, Kosovo, Libye) tu výhodu, že se konzervativní sunité mohou velmi rychle změnit v islamisty a muslimští freedomfighteři v teroristy. Jinými slovy: bombovat lze na jejich podporu, bombovat bude nutné později proti nim v rámci války proti terorizmu, což s sebou přinese nutnost následné „humanitární mise“ zabezpečující pod záminkou stabilizace poměrů vojenskou kontrolu „osvobozené“ země. Konkrétně to znamená uvést ji do stavu zralého pro hospodářskou a vojenskou „pomoc“ - pod prapory OSN, MMF, EU a nebo smíšených feudálně-demokratických koalic.

Vojenská mašinérie nejefektivnější privatizační firmy v dějinách lidstva i nadále vystupuje pod firemním jménem NATO. Uvidíme, jak vyřeší problém Sýrie po debaklu v OSN s navrhovanou rezolucí. Tiskový mluvčí Severoatlantické aliance v ČR Václav Havel dosud k útoku nezatroubil.

Je na čase začít psát Černou knihu kapitalizmu.

-

(Část pasáží o Libyi byla otištěna v Česko-Slovenském Bulletinu.EIT vydávaném v Paříži.)

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře