Jak psát o Africe

Podrobnosti

ze světa / Afrika|

18. srpen 2009|

Binyawanga Wainaina |

8053 x

Do titulku vždy dávejte slova „Afrika", „Temnota" nebo „Safari". Podtitulek by pak měl obsahovat slova jako „Zanzibar", „Masaj", „Zulu", „Zambezi", „Kongo", „Nil", „Velký", „Obloha", „Stín", „Buben", „Slunce", nebo „Ztracený". Své odvedou také slova jako „Gerila", „Mimočasový", „Primitivní" a „Kmenový". Mějte přitom na paměti, že pojem „lidé" se vztahuje k Afričanům, co jsou bílí, zatímco „lid" jsou černí Afričané.

Nikdy na obálku své knihy nedávejte Afričana, který se má dobře, pokud dotyčný zrovna nezískal Nobelovu cenu. Mnohem lepší jsou kalašnikovy, lehce spočítatelná žebra, nahá ňadra; použijte zkrátka radši něco takového. A pokud už musíte mít na titulce Afričana, ujistěte se, že na sobě bude mít kroj Masajů, Zuluů nebo Dogonů.

V textu pak pojímejte Afriku, jako kdyby to byl jediný stát. Je horký a prašný, s nedozírnými pastvinami a početnými stády dobytka a s vysokými lidmi, kteří hladovějí. Nebo je žhavý a parný s malými lidmi, kteří pojídají primáty. S bližším vysvětlením se neobtěžujte. Afrika je velká: má čtyřiapadesát zemí a 900 milionů lidí, kteří jsou příliš vytížení hladověním, umíráním, válčením a emigrací, než aby četli vaši knihu. Je to světadíl plný pouští, džunglí, vrchovin, savan a spousty dalších věcí, ale vašemu čtenáři je to všechno beztak jedno, a tak se snažte, aby vaše popisy situace byly romantické a evokující a rozostřené.

Dávejte si ale pozor, abyste ukázali, že hudbu a rytmus mají Afričané kdesi hluboko v duši, a že jedí úplně jiné věci, než ostatní lidské bytosti. Ať vás ani nenapadne zmiňovat rýži a hovězí a pšenici; specialitou africké kuchyně jsou přece opičí mozky, hned vedle koz, hadů, červů, housenek a další zvěřiny. Nezapomeňte čtenářům ukázat, že jste s to tohle všechno pozřít bez zachvění, a ještě k tomu přidejte vyprávěnku, jak jste si to vlastně i zamilovali - protože máte Afriku rádi.

Pak jsou tu ale tabuizované záležitosti: obyčejné obrázky ze života, láska mezi Afričany (pokud jeden z nich neumírá), zmínky o afrických spisovatelích nebo intelektuálech, zmínky o dětech, které chodí do škol a netrpí přitom nějakou kožní chorobou nebo rovnou Ebolou nebo alespoň ženskou obřízkou. Během celého vyprávění udržujte důvěrný klidný a smutný tón, abyste se čtenářem navodili pocit spojenectví, a přitom pište stylem „věděl jsem, že to dopadne špatně". Neustále zdůrazňujte, jak Afriku milujete, jak jste si ta či ona místa zamilovali a jak bez ní nemůžete žít. Afrika je jediný světadíl, který můžete milovat - tak toho koukejte využít. Pokud jste muž, oddejte se do náruče panenských lesů, pokud jste žena, traktujte Afriku jako muže oblečeného v khaki šortkách, který vám utíká mezi prsty zároveň s východem slunce. Afriku je třeba litovat, vyznávat nebo ovládat. Ať už zvolíte jakýkoli přístup, pamatujte na to, abyste zanechali hluboký pocit, že bez vás a vaší důležité knihy je Afrika odsouzena k zániku.

Mezi africkými postavami vaší knihy musejí být nazí bojovníci, loajální služebnictvo, kouzelníci a věštci, prastaří muži žijící s aureolou poustevníků. Anebo zkorumpovaní politici, hloupí a polygamní turističtí průvodci a prostitutky, s nimiž jste spali. Loajální Služka se vždy chová jako sedmileté dítě a potřebuje nad sebou pevnou ruku; bojí se hadů, umí to s dětmi a neustále vás zatahuje do svých složitých životních dramat. Moudrý Stařec je vždy vznešeného rodu a kmene (nikdy nepatří třeba k těm chamtivým Gikujům, Igbům nebo Šonům). Je poloslepý a souzní se Zemí. Moderní Afričan je pak tlusťoch, který krade a pracuje na vízovém oddělení a odmítá vydat pracovní povolení vzdělaným a kvalifikovaným Zápaďanům, kterým Afrika leží na srdci. Je nepřítelem rozvoje, zneužívá svou vládní funkci, aby bránil pragmatickým cizincům ze Západu, kteří to s Afrikou myslí dobře, založit si neziskovku nebo právně chráněné přírodní regiony. Anebo je to naopak intelektuál vystudovaný v Oxfordu, který se proměnil v masového vraha v přepychovém obleku z londýnské Seville Road. Je to kanibal, který miluje šampaňské značky Cristal, a jeho matka je čarodějnice, která ve skutečnosti řídí celou zemi.

Mezi postavami vaší knihy vždy musí být také Hladovějící Afričanka, která takřka nahá bloumá uprchlickým táborem a čeká na dobročinnost Západu. Její děti mají oční víčka posetá mouchami a nafouklá bříška, zatímco její prsa jsou splasklá a prázdná. Musí vypadat naprosto beznadějně. Nemusí mít žádnou minulost, protože takové odbočky by jen kazily dramatičnost vyprávění. Dobré ale je, když bude vzdychat a sténat. Nikdy by o sobě neměla říkat nic jiného, než jak (nepopsatelně) trpí. A taky nezapomeňte na vřelou a rozesmátou ženu, která se stará o to, aby vám nic nechybělo. Říkejte jí prostě Mama. Všechny její děti mají potíže se zákonem. A tyto postavy by měly kroužit kolem hlavního hrdiny, aby mohl vypadat dobře. Váš hrdina je může učit, koupat je, krmit je, odrodit spoustu dětí a stanout tváří v tvář Smrti. Tím hrdinou můžete být vy (v případě reportáže), nebo krásná, tragická, mezinárodní celebritní/aristokratická osobnost, která se stará o zvířata (v případě fikce).

Do řady negativních zápaďáckých postav můžete včlenit děti ministrů britské konzervativní vlády, Afrikánce nebo zaměstnance Světové banky. A když už budete mluvit o zneužívání cizinci, tak nezapomeňte zmínit Číňany a indické obchodníky. Vinu za situaci v Africe hoďte na Západ, pro jistotu ale nikoho nejmenujte.

Knize pomůžou i rozmáchlé popisy. Vyhněte se tomu, abyste psali o Afričanech, kteří se smějí, o těch, kteří posílají své děti do školy, prostě o všech, kteří žijí naprosto normálně. Místo toho je vykreslete jako lidi, kteří chtějí do Afriky přinést kus Evropy nebo Ameriky. A přitom by africké postavy vaší knihy měly být barevné, exotické, trochu neuvěřitelné - v duši ale prázdné, bez schopnosti dialogu, bez konfliktu nebo odhodlání, bez jakékoli hloubky, aby vám snad nepokazili vyprávění.

Místo toho raději podrobně popisujte nahá ňadra (mladá, stará, konzervativní, nedávno znásilněná, velká, malá) nebo znetvořené genitálie nebo zvětšené genitálie. A mrtvá těla. A ještě lépe nahá mrtvá těla. A úplně nejlépe, hnijící nahá mrtvá těla. Mějte neustále na paměti, že pokud popíšete co nejvíc hnusu, tím víc to bude považováno za „skutečnou Afriku", a o to vám přece jde. Neměl by se vám z toho zvedat žaludek, vždyť vy přece nechcete nic jiného, než dosáhnout západní pomoci Africe. A největší tabu při takovém psaní je popisování mrtvých nebo trpících bělochů.

Pak jsou tu ale ještě zvířata, a na ty, prosím vás, nesahejte vůbec. Oni prostě bručí (nebo vrčí), mají jména, ambice a touhy. Mají ale také rodinné hodnoty: už jste viděli, jak lvi učí svá lvíčata? Sloni jsou starostliví a jsou mezi nimi skvělé feministky nebo uctívaní patriarchové. A to samé platí pro gorily. Nikdy, ale opravdu nikdy, neřekněte nic proti slonům nebo gorilám. Sloni můžou útočit na lidský majetek, ničit jejich úrodu a dokonce je i zabíjet. Vy ale vždy buďte na straně slonů. Velké kočky jsou majestátní, hyeny jsou férové a každý malý Afričan, který žije v džungli nebo poušti, může být popsán s úsměvnou nadsázkou (pokud ale zrovna není v konfliktu se slonem, šimpanzem nebo gorilou, kdy se mění v zosobnění čistého zla).

Ochránci přírody jsou - hned za celebritami a humanitárními pracovníky - nejdůležitějšími lidmi v Africe. Neurážejte je, prosím. Vždyť je potřebujete, aby vás pozvali na svůj lovecký pozemek/přírodní rezervaci o rozloze desítek tisíc hektarů, protože jen tak se přece dostanete k rozhovoru s aktivistickou celebritou. Z hlediska prodeje obvykle zabírá, když na titul své knihy dáte právě takovou celebritu. Ve skutečnosti stačí jakýkoli běloch, opálený a v khaki, který kdysi vychoval mládě antilopy nebo se o odkaz Afriky stará jinak. Když už s ním nebo s ní budete dělat rozhovor, neptejte se, kolik peněz na záchranu Afriky mají, a neptejte se ani na to, kolik vydělali na tom, že na svém pozemku povolili lov divokých zvířat. A už vůbec se jich neptejte, kolik platí svým zaměstnancům.

A čtenáři by byli zklamáni, kdybyste se nezmínili o světle. A západech slunce. Africký západ slunce je totiž povinnost. Vždy je tam nedozírná obloha. Nedozírné pusté oblasti a divoká zvěř - to je pro knihu nezbytné. Afrika je totiž Zemí Širé Pustiny. A když už budete psát o bídném osudu flóry a fauny, nezapomeňte se zmínit, že je Afrika přelidněná. A až se váš hlavní hrdina dostane do pouště, kde bude žít s domorodými lidmi (s kýmkoli, kdo je malý), bude na místě připomenout, že Afriku kosí AIDS a války.

K tomu všemu ještě budete potřebovat noční klub Tropicana, kde se scházejí žoldáci, afričtí zbohatlíci, prostitutky, povstalci a lidé ze Západu. A nejdůležitější je uzavřít knihu o Africe nějakým citátem Nelsona Mandely o duze a renesanci. Jinak to přece nejde. Jde vám přece o Afriku.

Autor je keňský literární kritik a zakladatel literárního časopisu Kwani? Své texty publikoval v New York Times, The Guardian nebo National Geographic.

Komentáře